Slovo protentokrát dostane David. Černý ještěr je mazaný, uviděl jak kouká po Naye a rozhodl se toho využít. Odolá David pokušení? Jak se odtamtud vůbec dostanou?
Kapitola 19.
"Může být jen tvoje," ozvalo se z chodby.
"Cože?"
"Viděl jsem jak se na ni díváš, držíš ji za ruku. Může být celá tvoje, mohu to zařídit."
Ze stínů chodby se připlazil Horqes. Spokojeně se šklebil, oči mu svítily.
"Nechte mě na pokoji."
"Vždyť je to tak jednoduché, ty tu hodiny stojíš u dveří a čekáš na zázrak. Pomůžu ti."
"To jsem teda zvědav jak to chcete udělat." Probodl jsem ho pohledem. Nevěřil jsem mu.
"Nech se překvapit, chci jen jeho. Tolik šťavnatého masa jsem tu dlouho neměl."
Zvedl se mi žaludek, on ho chce sežrat?
Než jsem se stačil pohnout, otevřel dveře, popadl ospalou Nayu a stříkl jí nějaký prášek do obličeje.
"Co to sakra děláte?" vletěl jsem do pokoje. Pozdě. Naya měla otevřené oči, ale jinak se nemohla ani hnout. Bezvládně ležela v náruči toho parazita.
"Chtěl si ji? Tak tady ji máš." Přišel ke mně a vrazil mi ji do náruče. Lekl jsem se. Dívala se na mě vystrašenýma očima. Ona vnímala!
"Tak na co čekáš? Zmiz než si to rozmyslím a dávej si pozor ať jí nezapadne jazyk, jinak se ti udusí."
Pohladil jsem ji po tváři a hleděl jí do očí plných strachu. Byl jsem tak blízko. Jenže takhle jsem to nechtěl, nenáviděla by mě. Musel jsem se držet původního plánu. Když by Niroq zmizel bez mého viditelného přičinění, byla by jen nějakou dobu smutná. A já bych jí poskytl útěchu.
"Vrať to zpátky, ty bestie, cos jí udělal?!" hlas se mi třásl vzteky.
"Nic, účinek prášku odezní po šesti hodinách, měl by sis pospíšit," řekl jen tak mimochodem a se zájmem studoval Niroqa. Opřel jsem Nayu v sedě o stěnu, aby se jí nic nestalo.
"Hej Horqesi," zavolal jsem na něj a jakmile se obrátil, vrazil jsem mu pěstí až se otočil kolem vlastní osy. Byl tak zaujatý novým obědem, že si mě vůbec nevšiml.
Nevstal. Ale žil, zřejmě jsem ho poslal do bezvědomí. Raději jsem ho svázal kusem prostřeradla.
"Nayo, já to nevěděl, prostě vrazil do pokoje, nestihl jsem ho zastavit."
Nevěřila mi, její oči to prozrazovaly. Ještě, abych si to teď podělal a mohl se jít odstřelit.
"Půjdu se podívat po domě, zmínil se o tom jak nás celou dobu pozoroval."
Vyrazil jsem na chodbu. Všude ta zvláštní tma, jen velmi zřídka byla zažehnutá lampa. Došel jsem až do prostorné místnosti, která vypadala jako kuchyně. Mezi harampádím jsem si všiml zvláštní světlé pyramidy.
"No potěš koště," vydechl jsem.
Byly to pečlivě seskládané lebky s tesáky, takže musely patřit ještěrům. Prohlédl jsem si zeď za nimi, byla černá. Vlastně všechno tu bylo černé. To zřejmě vytvářelo dojem neprostupné temnoty, nebylo tu nic, co by odráželo světlo.
Prošel jsem kolem kameninového stolu, na kterém ležely sekáčky a nože různých tvarů, zubaté, zahnuté, dvojostří, vidle. Raději jsem zabočil do místnosti vlevo. Zřejmě sloužila jako ložnice. Páchlo to tu potem, krví a něčím, co jsem nedokázal identifikovat. Po zemi i stěnách stékal šedavý sliz. Ježiš to je hnus. Oklepal jsem se odporem, ale stejně se mi zvedl žaludek. V jeho pelechu leželo něco zabaleného v kožešinách, velikostně bych to tipoval na člověka, ale nehýbalo se to.
Rychle jsem se vrátil za Nayou, viděl jsem toho dost. Vypadal na pěkného šílence, ale že mu to ve městě prochází?
Chcípák byl ještě v bezvědomí a Naya mohla pořád hýbat jen očima. Museli jsme pryč a co nejdřív.
Přešel jsem k Niroqovi a zkusil ho vzbudit. Nic. Mohl jsem s ním třást jak s hadrovou panenkou a stejně pořád chrápal.
Co něco radikálnějšího? Párkrát jsem ho propleskl. Ale jemně, dívala se na mě, tím jsem si byl jistý.
"Hmpf, nech mě."
"Tak sakra vstávej, Niroqu." Třásl jsem s ním ještě silněji.
Konečně to zabralo a otevřel oči.
"Co se děje, proč mě budíš, Davide." Hlas měl zesláblý.
"Máme tu menší problém. Ten hajzl přiotrávil Nayu."
"Cože? Jauvaujs, sakra," zaklel Niro, když se pokusil posadit.
"Nemůže se hýbat, prý to za šest hodin odezní, jenže tu budeme muset čekat s ním a nechtěj vědět, co sem viděl v jeho kuchyni nebo ložnici." Ukázal jsem na Horgese, který sebou cukl. Probudil se.
Tohle si odskáčete.
Niroq zbledl. Stalo se snad něco?
"Jak to, že mluvíš v myšlenkách, to bestie neumí," zeptal se.
Protože jsem se to chtěl naučit, je to docela výhodná schopnost, jen uklidnit a vytřídit myšlenky bylo těžké.
"Fajn, teď chci, abys nám řekl, jak dostat Nayu do pořádku."
Nijak, musíte si počkat. Začal se chechtat, ale roubík mu to neusnadňoval.
"Viděl jsem tvou sbírku a nekecej mi, že o tom ve městě neví. Jakou tu máš práci?" zařval jsem na něj, už mě to tajnůstkaření lezlo krkem.
Nic, jen nás propichoval očima.
"Tak už mluv slizoune!" přidal se Niroq. Probral se a vypadal mnohem lépe, bohužel.
No jak chcete. Lovím ve městě nepohodlné cizince, křížence a různou další sebranku. Platí mě za to, mohu si s nimi dělat, co chci. Potom venku, kolem města rozmístím ostatky oblečení s krvavými skvrnami, aby každý věděl, že dotyčného chytila bestie. Ze začátku jsem je nechtěl poslouchat, ale měli mě v hrsti a teď, teď se mi líbí mít pravidelné jídlo a zábavu. Chechtal se až se rozkašlal. Nikdo mě neslyší, umím se plazit tiše jako had. Proto sem taky nikdo nepřijde.
"Děláš si z nás srandu?" docházela mi trpělivost.
To bych si nedovolil, je to pravda. Oni nenávidí každého nečistého ještěra, ať už je to Kříženec nebo přeměněný. Na to jsem tu já. Řeknou mi jen koho a já odvedu svou práci. Jsem jediný nečistý, který smí být v tomto městě. Ale už nebudu sám, už nikdy ať si přikazují, co chtějí.
Jen, co to dořekl, vzpomněl jsem si na jeho postel, kde leželo něco zabaleného v kožešinách.
Srdce mi vynechalo jeden úder, on někoho přeměnil! Během proměny byl člověk chvíli v komatu a absolutně se nehýbal.
"Řekni mi, co schováváš v té posteli, ty hade," zasyčel jsem.
Svou drahou polovičku, co nevidět se vzbudí.
"Víš Horgesi, zapomněl si na jedno," začal Niro pobledlý v tvářích, "my jsme tu dva a ona se po proměně nebude ovládat, snadno ji zabiju nebo ještě lépe, hned teď, dokud ještě spí."
Horges už tak bledý ještě více zesinal.
Ani se ji nedotknete, vy prašivý psi.
"Myslím, že nejsi zrovna v dobré pozici. Takže buď ihned vyléčíš Nayu, nebo se zvednu a půjdu tvou drahou vyřídit dokud spí." Niroq začal nabírat na síle.
Cha, nevíš jestli už náhodou není vzhůru.
"Zapomínáš kdo jsem, vím přesně, že je ještě v komatu, jde to cítit až sem." Obrátil se na mě. "Dobrý tah nezavřít nikde dveře, cítím celou tuhle barabiznu."
"Tak co parazite? Jak bude, nemám zrovna moc trpělivost," mluvil pevným hlasem. I když byl bledý jako stěna ani se nezachvěl, měl opravdu tuhý kořínek. Sedmnáct chlapů, teda a ještě tu pouští hrůzu na toho chcípáka. Bude to chtít sakra dobrý plán.
***
Necítila jsem celé tělo, jako kdybych ani žádné neměla. Ale viděla jsem všechno. Niro na tom nebyl zrovna nejlépe a David, no s tím si ještě pěkně popovídám. Ještě další čtyři hodiny čekání.
Dobře, já ji uzdravím, jen mi ji nechte na pokoji. Běžte do kuchyně a hned vlevo je velká police. Doneste mi z ní takovou malou bedničku s vyřezaným škorpiónem.
"Tak vidíš, že to jde. Na hostinu si příště nech zajít chuť nebo ještě přijdeš o ten svůj šlachovitý krk," dodal Niro a zahrozil chapadly.
Mohla pohybovat jen očima, tak jsem viděla pouhý závan pohybu, když David vyběhl ven. Takhle se musel cítit člověk, jehož mysl ovládl nějaký ještěr. Nikdy jsem si to nedokázala představit a rozhodně to nebylo nic příjemného.
Bylo by lepší, kdybyste mě rozvázali.
Niro vedle mě hrdelně zavrčel.
Tak ne, dobře. Otočil se na Davida, který se vrátil. Otevři to a vezmi jasně oranžovou krabičku.
"Tuhle?" slyšela sem Davida. Vůbec jsem na něj neviděla, štvalo mě to.
Jo přesně tu, uvnitř je napuštěný polštářek, musíš jí ho zmáčknout pod nosem.
"Jestli se jí něco stane Horgesi, nepřej si mě," promluvil Niro a zvedl se z postele. Koutkem oka jsem si všimla jak se ještěr neklidně zavrtěl.
Je to on, říkám Vám pravdu.
Koutkem oka jsem zahlédla Davida. Byl ode mě snad pár centimetrů a potom mě něco silně zalechtalo v nose. Rozkašlala jsem se a promnula si oči. Počkat? Já se pohnula!
Protáhla jsem si bolavé svaly a pomalu se postavila. Zadek mě pálil z přesezení.
Teď mě pusťte a zmizte odtud.
"Víš přece, že předním vchodem jít nemůžeme." Přišla jsem až k němu a ostří své dýky mu přiložila na krk. Zasloužil by si smrt, bestie jedna.
Mám ještě jeden, vede ven z města směrem na jih. Ukážu vám ho.
Chytla jsem toho zmetka za límec, David podepřel Nira, na kterého zase přišla chvíle slabosti a vyšli jsme z místnosti.
"Tak nás veď a žádné blbosti, nemám na ně náladu," zasyčela jsem mu do ucha.
Vlekl nás pár tmavými chodbičkami až jsme se ocitli u strmého schodiště. Nebylo vidět ani na metr.
Tudy dolů a potom furt rovně, přísahám.
"Samozřejmě a ty půjdeš s náma až ke dveřím jako správný hostitel." Tvářila jsem opravdu naštvaně, nevydržel můj pohled, povzdechl a pokračoval.
Sestupovali jsme do temnoty, kde nám na cestu svítila jediná louče, držel ji David. Schody byly snad nekonečné, když jsme konečně stanuli na pevné zemi. Kousek před námi prosvítalo denní světlo.
Dovedl jsem Vás až sem, teď mě pusťte.
Zvedla jsem prohnilou závoru a ocitla se na světle. David vytáhl Nira ven, pořád byl ještě slabý, ale snažil se.
Otočila jsem se za tím slizounem, teď vypadal ještě odpudivěji než za šera, přeřízla jsem mu pouta na rukou a on hned zalezl a bouchl dveřmi.
"Musíme hned pryč," hlesl Niro, postavil se a roztáhnul křídla.
"To chceš letět ve tvém stavu? Jsi bledý jako stěna."
"Vidíš jinou možnost jak se co nejrychleji dostat od města? Nayo, já to zvládnu." Přišel ke mně a políbil mě. Neboj se.
Zkontrolovala jsem směr a vyrazili jsme. Celou dobu jsem Nira sledovala, a když už neudržel výšku, klesli jsme do korun stromů a utábořili se.
"Davide, běž něco ulovit, já ho zatím ošetřím."
Jen kývl a zmizel v dáli.
Niro ležel a těžce oddechoval. Obvazy musí pryč.
Vytáhla jsem z brašny u pasu ampulku s desinfekcí a jednu hojivou. Mám jen tyto dvě a ještě díky té bestii, jinak bych už je dávno musela použít.
"Au…sss," usykl Niro, když jsem mu čistila tu největší ránu na boku.
"Už to vypadá líp, jen potřebuješ nabrat sílu." Podívala jsem se do jeho očí, odrážela se v nich důvěra. Pohladila jsem ho po zpocené tváři a políbila. Celým tělem mi proudil tak zvláštní hřejivý pocit, jako vždy, když jsem mu byla nablízku.
Stejně nechápu, čím jsem si tě zasloužil.
Usmála jsem se a chtěla ho znovu políbit, ale uslyšela jsem mírné zakašlání.
"Ehm, nesu večeři," řekl David a ukázal na menšího jelena.
"Jen nevím jak ho kuchnout, ukážeš mi to znovu Nayo?"
Žádné komentáře:
Okomentovat