Naya se to rozhodne ve městě pořádně roztočit, vždyť legenda, o které slyšela už jako malá, je skutečná. Jenže takhle vyspělé město skrývá bohužel i tu temnější stránku, po nedávné bitvě už není jako dřív...
Kapitola 21.
"Nayo, no teda, vypadáš,…jsi překrásná," hlesl Niro, jen, co jsem se pečlivě zamotala do šatů. Dali se zavázat na nespočet způsobů. Sytě červená hebká látka se zlatým zdobením mi ladila k pleti.
David jen koukal ani nehlesl.
"No děkuji za snahu, šaty jsou moc krásné, jenže mi budou mimo město na dvě věci. Dokážete si představit jak bych v tomto chtěla něco ulovit? Čemu se směješ Davide?"
"Jen, že bych to rád viděl."
"Fajn, jdeme, napřed to vezmeme na Ošetřovatelskou stanici."
Oba dva zaráz mi nabídly rámě, tak jsem se jich chytila a vyrazili jsme. Museli jsme vypadat zvláštně, ale naštěstí tu bylo celkem prázdno. Nejvíce ještěrů bylo na náměstí. Dokonce jsme našli i schodiště, přece jen ho tu měli. S těmito šaty bych asi těžko vzlétla, aniž bych je nepotrhala.
Stanici jsme našli celkem lehce, nacházela se v nejvyšším patře a nad vchodem byl obrovský drak, omotaný kolem stříbrné tyče. To byl jejich znak, jak jsem se později dozvěděla.
"Ty šrámy budou pryč za chvilku, mohli byste počkat venku?" požádala nás ošetřovatelka.
"Kdybyste chtěl, dokázala bych Vám odstranit i staré jizvy," zaslechla jsem než jsem zavřela dveře.
Sedli jsme si v Davidem na lavičku a prohlíželi si okolí. Naproti nám byly samé terasy, jejichž dominantou byl drak v bojové pozici, přesto pokaždé v jiné.
"Víš Davide, je to zvláštní pocit, když zjistíš, že nějaký mýtus je opravdu skutečný a ještě k tomu je daleko lepší než by sis ho kdy představoval. Jen se podívej na naše karty," převalovala jsem v prstech kartičku velikosti mého palce. "Na spodní straně je lesklá a na vrchu jen barevná."
Naklonil se ke mně a vzal kartičku do rukou, "To bude nějaký druh čipu, odhadoval bych."
Když viděl můj mírně nechápavý výraz, pokusil se mi to vysvětlit, jenže marně.
"No prostě to ukazuje, že ať toto město vypadá zvenku jakkoliv, je opravdu velmi vyspělé."
Podal mi kartu zpátky do dlaně, stále mírně nahnutý ke mně.
"Ehm, můžeme jít, už jsem hotový," zaznělo za námi. Postavila jsem se a prohlédla si Nira. Své jizvy měl tam, kde měli být, stejně se mi líbily.
"Tak kam Nay?" ozval se David, oči mu jen svítily.
Scházeli jsme patra a obdivovali sochy, zdobící chodby podél stěny města, která se jemně třpytila, jako by byla posypaná diamantovým prachem. Tolik restaurací, kaváren, čajoven, teda, odhadla jsem to podle názvů a denní nabídky. Ani jsem nevěděla, že může existovat něco jako palačinkárna. To budu muset později vyzkoušet.
Napřed jsem zabrousila do jednoho velkého obchodu s oblečením, nejen já potřebuji něco na sebe. Oba dva tu chodí do půl těla nazí a přitom všichni zdejší muži nosí aspoň pláště. Vypadají jak barbaři ze severu.
"Já taky nemám nakupování zrovna v lásce, tak to aspoň dneska přežijte. Najděte si nějaký plášť, tuniku, cokoliv, a potom se sejdeme tady u vchodu jasný?" když jsem viděla jejich otrávené výrazy, měla jsem chuť je proplesknout. Město bylo na úrovni, přece tu nebudou chodit jak vandráci.
Do oka mi hned padla sukně s topem z tmavě hnědé kůže. Nač se tu přehrabovat, tohle vypadá dost účelově. A těch šestset kreditů mě mrzet nebude. Kamínků jse měla ještě dost a jakmile dorazím za Lany, nebudu už žádné potřebovat. Když budu mít hlad, tak si něco ulovím a řek a potoků bylo v Gayiasu nepočítaně.
"Tak se mi ukažte," vyzvala jsem je u vchodu.
"Může být," odhodnotila jsem je. "Tak kam chcete ještě teď před obědem jít?" oba v těch pláštích vypadali celkem k světu.
Nirovi zvláštně zaplály oči než promluvil.
"Rád bych se podíval k tomu Drakodlakovi."
Celý den utekl jako voda, město bylo obrovské a bylo tam tolik věcí na rozptýlení. Na obědě jsme byli v jedné restauraci s mořskými plody. Trochu nás zdržel David, který následující hodinu okupoval záchod.
"Mořské potvory už nikdy v životě," huhlal ještě zbytek odpoledne a neustále se držel za břicho.
U Drakodlaka zase ztvrdnul Niro, škoda, že jsme neměli víc peněz, ale kdo by tahal s tolika kameny přes Gayias. Nakonec si pořídil aspoň malý vystřelovací nožík.
"Bude výborný na škeble," popíchl Davida, který musel okamžitě vyhledat záchod.
K večeru jsem je zatáhla do té zvláštní palačinkárny. Kupodivu se tam David moc těšil, žaludek se mu zřejmě přestal houpat.
Celý krám nádherně voněl a já si dlouho nemohla vybrat, tolik náplní jsem v životě neviděla.
"Tak to bude za sto," prohlásila ženská za pokladnou, zatímco nám obsluha donesla ke stolu tři plné talíře.
"Půjdeme večer do toho Měsíčního svitu?" zeptala jsem se. U nás ve městě žádné kluby nebyly, ale dokázala jsem si celkem představit, jak to tam mohlo vypadat.
Když jsem čekala na odpověď, tehdy prvně jsem si všimla postavy zahalené v tmavě zelené kápi. Pozorovala nás. Jen, co jsem se podívala znovu za Nirovo rameno, byla pryč. Co to mělo být?
"Jak se cítíš?" šeptla jsem Nirovi do ucha během společné sprchy. Už nebyl tak napjatý jako ráno.
Možná toto město vezmu na milost, sice se mi nelíbí jak je tu hlava na hlavě,, ale aspoň si mě tu nevšímají. Žádné znechucené nebo naopak zbožné pohledy. Odpověděl v myšlenkách, protože se zrovna pečlivě věnoval mému krku. Vychutnávala jsem si jeho polibky a v tu chvíli nemyslela na nic jiného.
Vysušila jsem si vlasy horkým vzduchem a zavázala šaty na mnohem praktičtější způsob. Aspoň sem si nemusela hlídat ten lem, visící přes mou levou ruku.
"Jsem na to docela zvědavá, už dlouho jsem takhle nikde nebyla. Musíme tam Davida s někým seznámit."
Jen kývl hlavou, jemně se svými rty dotkl mých a já se znovu ztratila v toužebné mlze.
Už jsme byli skoro u klubu, když nás zastavil jeden mladík mávající papíry.
"Dobří cizinci, zastavte se na chvilku," halekal.
To je na nás tak poznat, že nejsme odtud?
"Potřeboval bych od Vás pomoc, každý hlas pomůže, úplně každý," třásl se jako rosol a oči mu jen jiskřily.
"Stačí, když jen přihodíte tady na ten papír, počkat já ho najdu," listoval ve svých zásobách. "Ano tady, podepište se mi tady, jak říkám, každý hlas pomůže."
Před očima nám přímo šermoval tužkou a papírem.
"A co to je?" zeptala jsem se.
"Vy nevíte?" vyjekl. "Je to petice, kterou sestavilo naše společenství Čistoty, chceme ji předat královně. Lidští lovci musí zemřít. No tak jak? Podepíšete?"
"To jako má být povolení k zabíjení lidí nebo co?" zařval na něj David.
"No…," koktal mladík. "Samozřejmě, přece si to nenecháme líbit, musíme oplatit stejnou mincí. Jinak to nejde," bušil se pěstí do hrudi.
"Nemáme zájem nashle," prohlásila jsem a chctěla jít dál, jenže ten mladík mě chytl za paži.
"Říkám Vám, že musíte podepsat," řval na mě. Z postraních uliček vyšli další dva muži v červených kápích.
"Hej co se tu děje!" rozlehlo se chodbou a s potěšením jsem viděla přibíhat pět strážných.
"Nic, …vážně," krčil se mladík, jeho kumpáni mezitím rychle zmizeli.
"Tak zmiz!" křikl na něj jeden ze strážných.
"Dávejte si tu ve městě pozor, poslední dobou se nám tu přemnožili různé sekty a ne vždy jsou přátelské," řekl druhý. "Přeji pěkný zbytek večera, nashledanou," uklonili se pokračovali v cestě.
Uf, ještě že tak, jinak bych si musela zničit šaty a jít nakupovat znova.
Každé město má svou temnou stránku ani tohle se mu nevyhnulo. Radši pojďme dovnitř. Řekl Niro v myšlenkách a vzal mou ruku do své.
Jako první, co jsme vešli, mě rozbolely uši, tak hlasitou hudbu jsem ještě neslyšela. Všude kolem přítmí a jen parket osvětlovaly duhová světla. Zábava byla v plném proudu, než jsme se protlačili k baru, začala nová skladba.
Tak tohle bude zajímavé. Promluvil David, který zamračeně studoval nabídku. Nayo, vypadá to, že to bude na tobě.
Navrhovala bych Kerun, bez alkoholu mě na parket nic nedostane.
S drinkem v ruce jsem sledovala skupinu, která se starala o dnešní zábavu. Vystoupení na živo. Vlčí spár, divný název, ale hrály celkem dobře. Připlula k nám dívka oděná snad do všech barev duhy a podala mi dlouhý, ale jemný šátek.
Užijte si Duhovou noc. Popřála a zamířila k jedné skupince vysmátých dívek v rohu. Měla úsměv na tváři, ale já bych ty tři patra patřící ke klubu nerada obíhala.
Každý tón mou prostupoval a nutil mě k pohybu, kdybych se tak naučila pořádně tančit. Dívala jsem se na ženy a dívky vlnící se na parketu, skoro všechny měly tak sporé oblečení, že jsem si připadala, jak jeptiška v bordelu. Točily kolem sebe duhovými šátky, některé držely sklenky, které ve světlech reflektorů různě pableskovaly. Kdo se jich napil, tak se mu zuby rozzářily všemi barvami. Tihle věděli jak se bavit.
Jdu si skočit. Poslala jsem myšlenku Nirovi a Davidovi. Ani jeden neprojevil zájem mě následovat. Sice jsem neuměla moc tancovat, nebyla jsem žádné dřevo. Milovala jsem hudbu, jakoukoliv.
Měla jsem za sebou už třetí Kerun, tak jsem se řádně odvázala, potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Duhový šátek s menšími třásněmi vytvářel nádherné efekty a já se po dlouhé době cítila opravdu uvolněná.
Proč tak krásná žena tančí o duhové noci sama? zaslechnu a ucítím nějakého muže za svými zády.
Nejsem sama.
Mě tak připadáte, mohu se k vám přidat? zkoušel na mě svoje úsměvy neznámý tmavovlasý muž.
Vzdychla jsem a odkráčela zpátky k baru. Už ani zablbnout jsem si v klidu nemohla. Kopla jsem do sebe ještě jednoho panáka, když začali hrát pomalejší skladbu. Niro mě vzal za ruku a odtáhl na parket.
Tohle umím tančit moc dobře.
Přitiskla jsem se k němu a nechala se vést, jen sem si tehdy nevšimla jak vražedně se na nás dívá David, možná by pak bylo všechno jinak.
Ploužili jsme spolu tři krásné dlouhé skladby, celou dobu jsem se dívala do Nirových temných očí až na chvilky, když jsme se líbali. Cítila jsem se v bezpečí.
Musela jsem se něčeho napít a všimla jsem si, že David pořád sedí u baru jak hromádka neštěstí. Potřeboval trochu popostrčit. Oslovila jsem jednu blondýnku, stojící jen kousek od něj, zřejmě si objednávala pití. Risk byl někdy zisk.
"Ahoj, už se znáš s Davidem? Pochází z Londýna."
Bingo, dívce zasvítili oči a se zájmem si Davida prohlížela. Zřejmě to lidské město znala.
Hezky se bav. Popřála jsem mu a vrátila se k Nirovi na parket.
Zatímco jsem byla o něj opřená při další plouživé písničce, s potěšením jsem zjistila, že David dívku vyzval k tanci.
Možná si netroufl. Promuvil Niro a políbil mě. Teď jsme se mohli začít pořádně bavit.
Z prohýřené noci jsem si pamatovala jen velmi málo, protože po půlnoci, byly duhové koktejly hodinu zdarma. Za chvíli jsme všichni hýřili všemi barvami až se mi dělaly mžitky před očima. Na jediný okamžik jsem si ale zřetelně vzpomínala. K Davidovi na bar, když se jeho dívka odešla upravit, přišel muž v zelené kápi. Když jsem se ohlédla podruhé, neviděla jsem ani Davida ani toho muže.
Cesta zpátky do pokoje byla více než úsměvná, protože Niro byl na tom snad hůř něž já. Celou cestu lezl po zdech. Jen, co jsem dopadla v pokoji na postel, zvedl se mi žaludek a měla jsem co dělat, abych to stihla na záchod, na kterém jsem taky usnula. Než jsem upadla do slastného nevědomí, uslyšela jsem dutou ránu z vedlejšího pokoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat