Faerlyn je dočasně v bezpečí a čeká ji menší výcvik, jakpak prožije svůj první den?
Kapitola 4.
"Au," usyknu bolestí, Kalee mě vůbec nešetří. Cvičíme s hemnovými holemi a já co chvíli pocítím co to znamená dostat zásah.
"Tak snaž se trochu Fae."
Zase měl ten přísný výraz v očích a vypadal nebezpečně. Provedl otočku, výpad a znovu mě zasáhl do ramene. Tentokrát jsem ani nehlesla, jen se mi podlomily nohy, nejsem zvyklá na takovou zátěž a zvláště, když jsem byla dva dny v bezvědomí.
Nechal mě chvilku vydechnout, využila jsem situace a chapadélky mu podrazila nohy. Nepomohlo mi to, hned byl zase na nohou, provedl falešný výpad na mé pravé rameno a zasáhl mě do nohy.
"Už nemůžu Kalee." Klečela jsem na zemi a snažila se nabrat dech, byla na mě moc rychlý. Všechny svaly v těle mi řvaly bolestí a to ještě nepočítám své nové kamarádky modřiny.
"Pro dnešek končíme." Jeho oči zase na chvíli změknou, pomůže mi vstát a dobelhat se do jídelny, nejsem schopná se udržet na nohou. A to jsme cvičili jen hodinu.
Teď si všimnu, že v domě nejsme vůbec sami, je tu i hospodyně. Jen co jsem se svalila na židli, otevřely se dveře, přicupitala žena v letech a donesla talíř s nadýchaným koláčkem vonícím jako samo nebe a hrnek vody.
"Nechte si chutnat slečno."
"Děkuji," usmála jsem se poděkovala. Žena úsměv opětovala a odešla zpátky do kuchyně.
"To je Henna, naše kuchařka. Je to dobrá ženská, určitě si budete rozumět." Prohodil Kalee než se zakousl do svého kousku koláče.
"Ale ona není čistokrevný Kharsan, že ne?" šeptla jsem zamyšleně, Henniny šupiny nebyly skoro vidět, měla jich určitě méně než ostatní.
Zavrtěl hlavou na odpověď a rychle žvýkal.
Je Kharsanem jen z půlky. Proto bydlí už nastálo tady u nás, jinde by mohla mít problémy.
Hlava mi tepala bolestí, ale ten koláč vypadal lákavě. Zakousla jsem se a užívala si ten blažený pocit. Něco takového jsem ještě nejedla, na Kharsanech toho bude víc než se zdá. Přinejmenším dělají skvělé moučníky.
"Odpoledne bychom se mohli zaměřit na meditace a trochu si odpočinout a nabrat sílu," plánoval a vůbec se nezeptal jestli to umím. Umění meditace, zklidnění a vizualizace velmi dobře ovládám, ale záleží co měl přesně namysli. Existuje hodně úrovní.
"Nazdar všichni, tak jak to šlo?" Ileirn vletěla do místnosti jako vítr a škodolibě se uculovala.
Sedla si naproti mně a upřeně mě pozorovala.
"Celkem to šlo," hlesla jsem a dál se věnovala své dobrotě.
Nelíbí se mi její pohled, neustále mi tím dává najevo jakoby snad byla výš než já. Jasně, je to školená bojovnice co se umí o sebe postarat, ale to je tak všechno.
"Nemáš nic jiného na práci Ileirn?" zeptal se Kalee. Byl mírně otrávený.
"To víš, že mám, ale musela sem se přece zeptat, jak to té naší Saurinace jde, určitě by si zasloužila cukrátko. Vždyť je přece tak šikovná," utahovala si ze mě.
"Nech toho Ileirn!" zařval Kalee, kterému zase zrudly všechny šupiny.
Nemám ráda hádky, takže jsem se hezky rychle zvedla a šla ven. Jsem si dobře vědoma svých chyb, zvláště té, díky níž tady teď musím trčet, ale jestli ti dva mají nějaký problém ať si to neřeší přese mě.
Přešla jsem louku a posadila pod rozložitý starý strom, ukazující světu jemné růžové květy. Zavřela jsem oči a odpočívala.
"Fae? Neber Ileirn vážně, zase má svou náladu," zaslechla jsem Kaleeho.
Nadechla jsem se a otevřela oči. Stál kousek ode mě a tvářil se zachmuřeně.
"Zase? Spíš neustále, ale to je jedno. Pokud má nějaký problém, je to její věc. Vím, že bych měla umět bojovat a neumím. Tak se to prostě naučím."
"Ale ty přece umíš bojovat. Jen to musíš v sobě objevit a půjde to samo," usmál se. "Zkoušela jsi někdy splynutí myslí?" zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou, ano umím vyhledat něčí mysl, ale nikdy jsem se s nikým nespojila. Tolik důvěry jsem k nikomu neměla, i když je spojení jen dočasné.
"Vím, znáš mě jen chvíli, neboj žádné splynutí, ale pro vytvoření virtuální reality musíš umět vyhledat mou mysl a mít hodně rozvinutou vizualizaci."
"To zvládnu," odpověděla jsem a věděla, že je to pravda.
Sedl si naproti mně, byl tak blízko, skoro se dotýkal svými koleny mých, vzal mé dlaně do svých a zavřel oči.
Vnímala jsem energii stromů, trávy, květin a zvířat okolo, každé zabzučení Erna, nebo trylkování Gintů, ptáků hýřících snad všemi barvami světa s bělavou chocholkou. Vnímala jsem jeho pravidelný dech a jeho mysl, jasnou a zářící, lákala mě k sobě.
Pak mi poslal svou vizi. Krásná planina, obloha bez mráčku, ozývalo se jen mírné skučení větru a šplouchání vyvěrajícího pramenu pod skalami.
Tady je to pravé místo, zde můžeš cvičit své reflexy.
Jen co to dořekl hodil po mě plod Neivy. Nepřemýšlela jsem, instinktivně jsem vystřelila chapadélka a ovoce chytila. Vzápětí z něj zbyl jen zdeformovaný jádřinec. Leptavost chapadélek se dala v mžiku změnit.
Výborně, teď něco těžšího.
Věděla jsem, že nejsem bezmocná, sice jsem se neučila bojovat, ale své reflexy jsem cvičila pravidelně, aspoň do určité míry a ulovit si zvěř beze zbraně také umím.
Házel po mě neustále menšími předměty, pohyboval se a skákal k oblakům aby na mě potom přistála bodavá sprška kamínků. Byl tak rychlý, snad ještě více než kdejaký Saurid.
Pokoušela jsem se ho taky zasáhnout a párkrát se mi to povedlo, stačilo zachytit letící kamínek chapadélky a rychle ho mrštit zpět.
Lepšíš se, za chvíli ti to půjde i ve hmotném světě.
Nejlepší na tomto místě byla naprostá absence únavy a času. Nevím jestli jsme tam byli qarany nebo celé toriny, na tom nezáleželo. Já se zlepšovala. Chtěla jsem.
Když jsem se probrala z hluboké meditace byl už večer, překvapilo mě, že se s Kaleem dotýkáme čely. Muselo se to stát během mého nevědomí.
"Mám hlad, co ty?" navrhl Kalee.
Vděčně jsem se usmála a protáhla si ztuhlé kosti.
Večeři jsem do sebe doslova naházela a už jsem se viděla v posteli. Chvíli jsem z okna pozorovala oblohu, zářící nekonečným množstvím hvězd, které v kombinaci s tmavě fialovým nebem poskytovaly krásnou podívanou. Někde tam je můj otec a leží na smrtelné posteli. Kdo se postará o jeho obchody, o něj? Z rodiny jsem zbyla jen já, nikdo už nežije. Ne potom masakru na Herqeně, malé planetce s bujnou vegetací, která se jedněm chobotnatcům velmi zalíbila. Byl to tehdy první masivní útok na naše kolonie. Je to snad patnáct cyklů a já to mám stále před očima. Proto jsme se odstěhovali na Saurii, pod kupoli, abychom byli v bezpečí.
Dnes jsem poznala, že i lenost se dá překonat, vždy jsem byla až příliš pohodlná a to se mi vymstilo. Musím doufat, že se dostanu domů, tohle místo nezůstane dlouho bezpečné. Organizace určitě ví, kde má své ovečky schované. Aspoň to tak bylo u těch, které jsem poznala, když jsem s otcem občas cestovala po planetách. Implantáty, čipy, různé značky a rázem věděli i kdy jdete na záchod.
Nemohla jsem usnout, byla jsem z té meditace tak zvláštně nabuzená, moje oči se odmítaly zavřít a má mysl neustále hekticky pracovala. Vždyť mám tolik otázek a žádné odpovědi. Už vím, projdu se po stavení, v noci mě nikdo nebude rušit.
Uvázala jsem si lehký modrý župánek a opatrně otevřela dveře. Všude klid a ticho. Můj pokoj je ve třetím patře, co se asi nachází na ostatních? Třeba tam budou také pokoje, třeba ne.
Hned o patro níž sem narazila na obří knihovnu. Jednotlivé svazky byly vyskládané v policích až ke stropu. Připomínala mi domov, kde jsem ráda sedávala mezi knihami a četla si dobrodružné příběhy nebo jsem listovala naučnými knihami, s touhou poznat co nejvíce ras a jazyků, vyskytující se mimo naši soustavu.
Polstrovaná křesla mě přímo vybízela k zaboření do jejich měkké výplně. Nedočkavě jsem si stoupla k prvnímu regálu a spustila holoprojektorovou databázi. Chvíli jsem jen tak bezcílně přejížděla z jedné kategorie do druhé než jsem narazila na velmi zajímavý výtisk Život Kharsana - láska nebo prokletí? Hm, poutavý název, označila jsem knihu abych našla její polohu.
Ah, támhle je, jen dva regály ode mě. Vzala jsem dychtivýma rukama knihu ve chmurných barvách černé a červené, vybrala si měkké křeslo a zabrala se do čtení.
Stihla jsem přečíst pár stránek, když jsem zaslechla zvláštní šramot a tiché bolestné zasténání. Soustředila jsem se na ten zvuk, ale už se znovu neozval.
Jenže neuběhlo ani půl toriny a znovu jsem zaslechla zasténání a ještě i mírné zavrčení.
Zvědavost mě přemohla, odložila jsem knihu, ve které jsem se zatím nic nového o Kharsanech nedozvěděla a vyšla po špičkách z knihovny. Na chodbě nikdo nebyl. Znovu jsem zaslechla tichý sten, vycházel z větrací šachty, ale to jsou jen trubky o průměru mé ruky. Musí to jít ze suterénu.
Zapomněla jsem na průzkum ostatních pater a nedočkavě se plížila po schodech dolů. Už jsem nic neslyšela, zase mi dělalo společnost jen mé srdce, tlukoucí jako splašené a mé duté kroky, tlumené hustým, ručně tkaným kobercem.
Zase, mírný sten a zrychlené dýchání, jako by snad někoho mučili.
Vydala jsem se po tom zvláštním zvuku a došla až pootevřeným dveřím vedoucím do sklepení. Dostala jsem trochu strach, ale zvědavost byla přece jen větší. Pomalu jsem sestoupala po schodech až na hliněnou zem. Byla tu spousta kójí plných Hemnu a dalších surovin na topení. Ale úplně v zadu prosvítal proužek mihotajícího se světla. Někdo ty dveře zapomněl dovřít. Nasála jsem vzduch, ale ucítila jakési kadilo a vonné tyčinky.
Tentokrát jsem slyšela jen hluboké zrychlené dýchání, žádné steny.
Nakoukla jsem pootevřenými dveřmi a brada mi klesla až někam pod kolena. Dole pod schody seděl zády ke mně Kalee, kolem sebe nespočet čadících svící. Zatínal snad všechny svaly v těle a barva jeho šupin se měnila děsivou rychlostí a nejvíce převládala oranžovo - červená barva ohně. Neměl na sobě nic, krom bederní roušky. Vypadal, že se silně soustředí, rychle a hluboce dýchal což se mi zdálo docela nepřirozené.
"Co tu děláš!" vyštěkl na mě a otočil se. Jeho oči rudě žhnuly vztekem. "Hned odtud vypadni!"
Hypnotizoval mě spalujícím pohledem, který mě děsil a zároveň v něm byla jistá míra přitažlivosti. Po jeho slovech mi zkameněly nohy. Jenže on se začal zvedat a ani na chvíli nemrkl. To je v nějakém transu nebo co?
V tu chvíli se mi do nohou vrátil cit, vždyť jde ke mně a vrčí!
Otočila jsem a utíkala pryč, jenže on běžel za mnou, slyšela jsem jeho namáhavý dech a těžké kroky. Kde se tady mám kruci schovat? Na křižovatce chodeb jsem zahnula doprava a s potěšením našla schody do suterénu. Přibližoval se, schody mě zdržely. V tu chvíli jsem si nebyla jistá co by se stalo kdyby mě chytil.
Utíkala jsem jako smyslů zbavená a pomalu nevnímala kde jsem, když mě nějaké ruce strhly stranou a zatáhly do malého kumbálku.
Tiše, nemel sebou. Poznala jsem myšlenky hospodyně Henny.
Co, co se to s ním stalo?
Nestihla mi odpovědět, doběhl před dveře, kde jsme se schovávaly a pozorovaly ho malou škvírou. Těžce dýchal, rozhlížel se a zatínal pěsti. Pak se na mě zahleděl, určitě mě skrz tu díru v zárubni viděl. Jeho oči byly jako řeřavé uhlíky, zorničky stažené jen do úzké čárky. Chvíli hleděl mým směrem, než se mu vrátila do očí jeho normální barva a potom rychle utekl pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat