Naya - Kapitola 27.

Propletené cesty života jsou nevyzpytatelné jako divoké plameny tančící na vysušených kmenech stromů, nikdo předem neví, na jakou větev přeskočí a co svým žárem sežehne na popel....Nikdy předem nevíte, koho Vám osud přivane do cesty, co potkáte na další zatáčce své životní pouti...třeba to bude přesně to, co jste hledali...

---

Kapitola 27.

"Vaši kartu prosím," uslyšel jsem čísi hlas, tlumený závojem mé nepozornosti. Jižní vchod jsem našel celkem snadno. Ztratil jsem sice pár dní, ale konečně jsem stál na prahu tohoto města zázraků.

"Slyšíte mě pane? Vaši kartu, zdržujete frontu."

Teprve teď jsem zaregistroval hlas té ženštiny za přepážkou a nepříjemné reptání za mými zády. Jižní vchod nebyl tak automatizovaný, jako ten východní.

Z boční kapsy své brašny, jsem vytáhl malou kartičku z materiálu, který si v ničem nezadal s kovem. Možná to byl nějaký druh plastu?

"Přeji pěkný den. Další!"

Všiml jsem si kyselého výrazu té postarší ženy. Určitě jí na paty šlapala minimálně stopadesátka.

Vystoupal jsem na známé obrovské náměstí a se znechucením zjistil, že je tu mnohem více přeplněno než před týdnem. Kde se tu vzalo tolik ještěrů?

"Potřebuji vědět, kde najdu Strážné tohoto města," zeptal jsem se starého muže na Informacích. Začal jsem mít pocit, že sedavé funkce dávají jen starcům, kteří by nezvládli ulovit ani ježka.

"Jejich hlavní stanoviště je v prvním nad úrovňovém patře, u hlavního náměstí. Nemůžete to minout. Spojené dračí tlapy jsou vidět už zdálky."

To už jsem běžel náměstím, měl jsem poděkovat, ale na vybrané chování, jak tomu říkala Naya, jsem teď neměl vůbec čas.

Měl pravdu, znak strážných, nešel v prvním patře přehlédnout. Uličky kolem zdí byly ale přeplněné k prasknutí.

Hrdlo se mi svíralo a měl jsem pocit, že nemohu popadnout dech. Musel jsem se prodírat zástupy rozjařených mužů a žen. Šlo to ztuha a já byl netrpělivý. Kdybych tohle viděl ten první den, otočil bych se a víckrát se sem nevrátil. Vrážení do ostatních, se nedalo vyhnout.

Stálo mě to hodně sil, protlačit se davem až na terasu, které vévodila fontána ze spojených dračích tlap. Pot mě štípal v očích. Netrpělivě jsem ho setřel hřbetem ruky a vstoupil do jeskynního komplexu, patřícího strážcům. Tady byla situace lepší, ale ne o moc. Byl jsem ze všech těch ještěrů nervózní, už abych byl pryč.

Rychle jsem se protlačil k přepážkám na druhé straně místnosti.

"Potřebuji pomoc, okamžitě."

"Uklidněte se pane," upozornila mě paní za přepážkou.

"Já se nechci uklidnit, potřebuji nějaké žoldáky, kohokoliv, ale rychle!" žilami mi proudil adrenalin, tady šlo přece o každou minutu!

"Cože?" vyjekla a zmáčkla nějaké tlačítko.

Z bočních dveří vyběhli dva urostlí chlapi v červeno - zlatých uniformách.

"Půjdete s námi," řekl jeden výhružným tónem a položil mi ruku na rameno. Asi jsem to přehnal, ale teď už bylo pozdě. Netrpělivě jsem jeho ruku setřásl a šel s nimi.

Celá tahle stanice mi připadala jako obrovské bludiště. Nedali mi pouta a jejich výrazy nic neprozradili.

"Tak napřed, vaše jméno a potom co se stalo," vyzval mě první muž s pěstěným rezavým knírem. Druhý mladší, si sedl za stůl a vytáhl pero, inkoust a velký arch nažloutlého papíru. Chvíli jsem tam stál jak solný sloup. Čekal jsem všechno, ale přátelský tón určitě ne. Třeba mi přece jen pomohou.

"Jmenuji se Niroq," podal jsem jim svou kartu. "Byli jsme tu s mou," zadrhnul jsem se na tom slově. Co jsme s Nayou vlastně byli? Zapátral jsem v mysli, co jsem věděl o zvycích v tomto městě? Nic. Raději jsem se rozhodl neriskovat, třeba by mi potom nepomohli. "Mou ženou před týdnem tady ve městě. S námi cestoval její kamarád David. Cestovali jsme na jih, když ji unesli lidští lovci."

"Lovci?" přerušil mě ten zapisující muž. "To nejste dnes jediný, kdo nahlásil únos lidmi. Bohužel pro vás, teď nemůžeme nic udělat. Po válce máme málo bojovníků a lidé svá území tvrdě brání. Nesmíme budit více pozornosti, než je nutné."

"Takže tu budete sedět a jen zapisovat další a další pohřešované? To snad nemyslíte vážně?" neudržel jsem svůj vztek. Prý málo. Málem jsem se skrz ten zástup sem ani nedostal.

Mlčeli, chlapík pořád čile zapisoval.

"Máte její kartu? Potřebujeme její údaje."

Polil mě studený pot. Doteď jsem na to nepomyslel. Všechny její věci zůstali na té mýtince, kde jsme chvíli tábořili.

"Nemám," hlesl jsem. Co když to lidé našli? Co by udělali?

"Tak jméno a město původu."

"Naya ď Moaq z Miqeru, oblast Attiger."

Přesně v tu chvíli se rozrazily dveře a vešli další dva strážní, měli nějakou dobrou náladu.

"O Yellu si vrzneš, neboj chlape…," povídal jeden a strašně se chechtal, dokud mě nespatřil. Chvíli na mě koukal a potom se zase rozzářil. Už jsem byl ze všeho tady jelen.

"No nazdar, ještě pořád jste ve městě? A kde máš doprovod?"

Měl jsem pocit, že je mírně líznutej, ale potom jsem si na něj vzpomněl. Byl to ten strážný, který nám daroval kredity do začátku, když jsme zadrželi jednoho černého u východního vstupu.

"Představ si, že jsem před chvíli viděl toho vašeho černovlasého společníka. Vypadal jak přejetý parním válcem."

Písař za stolem mávnul listinou se šarlatovou pečetí.

Muž nasadil zkroušený výraz.

"To je mi líto, mohl bych pro vás něco udělat?"

Stál jsem jako přikovaný, neříkal teď náhodou, že viděl Davida? Tady v Zarně? Zatnul jsem pěsti až mi zbělely klouby.

"Hej klídek chlape," napomenul mě, ale to už jsem pěstí uhodil do stolu.

"Ještě jednou si takhle bouchneš a šoupneme tě zchládnout, co si vybereš? Řekl tak klidným ledovým hlasem, že mě to probralo z počínajícího amoku. Dokonce jsem se ani nepozastavil nad tím, že mi celou dobu tykal.

"Kde jste ho přesně viděl?" zavrčel jsem, ale už jsem se snažil krotit.

Byl chytrý, zkoumal mě zvědavým pohledem a nuceně si odkašlal než odpověděl.

"Pár pater nad námi, je to asi hodina. Vy tu nejste spolu?"

"To on může za to, že ji chytili," procedil jsem mezi zuby. Chtěl jsem ihned vyrazit, najít ho a zabít tím nejpomalejším způsobem, jaký jsem znal. Jenže ten zvědavý strážný mě zadržel.

"Počkat, jak to myslíte, že za to může? Lovci loví po celém Gayiasu, ale všichni se jim raději vyhýbají," zúžil oči do malých štěrbinek a zkoumal, jestli mluvím pravdu.

"Protože na ni zaútočili na místě, kde jsem se s ním měl sejít já. Byla to past."

Chvíli na mě hleděli, písaři vypadlo pero z nehybných prstů.

Běžel jsem skalními chodbami a hledal ho. Strážní mě zdrželi. Chtěli vědět všechny podrobnosti, nechtěli chápat, že někdo mohl někoho dobrovolně vydat lidem. Nechali mi volnou ruku, ale pořád mi zněla v hlavě slova toho muže od východního vchodu.

"Pokud ho dostaneš jako první, dělej si s sním, co budeš chtít, pomsta bude tvoje. Ale musí být potom schopný vypovídat, rozumíš? Podle toho, co si říkal, není ještěrem tak dlouho. Tudíž nemohl zkontaktovat lovce sám. Proměnění mají strach z prozrazení a navíc byl skoro pořád s vámi. Musel se spojit s nějakou frakcí ve městě. Vyrojilo se jich tu poslední dobou jak much. Před bitvou bys tu nikoho v kápi nepotkal. Ale jestli ho najdeme první, je jenom náš."

Dali ho na seznam hledaných a vyšli do ulic města. Viděl jsem dravost v jejich očích a chápal jsem to. Nešlo jim o Nayu, o mě, ale o princip. Ještě se v historii nestalo, že by ještěr jiného vydal napospas lidem - schválně. Občas se stávalo, že někoho přenechali bestiím, to bylo vždy dílem strachu. Ale lidem? Brali to jako zradu vlastní rasy. Brzy se to rozkřikne a on se už nebude mít kam schovat.

Schody jsem bral po třech a stoupal stále do vyšších pater města. Ještěrů tu bylo místy tak moc, že jsem se musel pomalu procpávat. Už jsem věděl, proč jich tu je tolik. Všude byly vylepeny plakáty a plachty s nápisy: Yellská noc již zítra!, Yell, noc splněných přání, noc volnosti! Tady snad mají svátek každou chvíli. Zarna mě nepřestávala udivovat.

Vyběhl jsem na rozlehlou terasu, která sloužila jako okrasný park. Zase tu bylo přecpáno.

Hledal jsem jeho mysl, jeho známý pach, ale tisíce jiných ho tak přebylo, že jsem neucítil ani nitku. Už jsem chtěl zabočit do postraní chodby a pokračovat dál, když jsem toho zmetka zahlédl v davu na druhém konci terasy, která se otevírala do venkovních zahrad města.

Všiml si mě. Uviděl jsem v jeho očích čirou hrůzu. Měl ze mě strach bastard a rozhodně měl proč. Rozrazil jsem dav před sebou, ale nebyl jsem rychlý, jak bych chtěl. Měl náskok. Než jsem se prodral k obrovským oknům, zmizel. Jenže nemohl uletět, hradby byli hlídány a nikoho bez prohlídky z města nepustili.

Šílel jsem vzteky. To snad ne! To se vypařil nebo co? Opodál jsem uviděl tři skupinky ještěrů v zelených kápích.

Zatnul jsem pěsti, protože praštit do nějaké zdi, by znamenalo jen zlomené klouby. Po chvilce jsem ucítil vlastní krev. Už dlouho jsem si nebrousil drápy.

Dokonce jsem ani necítil jeho pach, ale on tu přece byl. Co to sakra bylo za čáry?

Měl jsem toho dost. Potřeboval jsem na chvíli vypnout, jinak bych zešílel a nikdo kolem mě by si nebyl jist svým zdravím. Prožil jsem většinu života jako bestie, měl jsem to v krvi a stálo mě hodně sil se ovládat. Jak lehké by bylo se teď chovat jako zvíře. Nebrat ohledy na své činy a prostě se vyzuřit, něco roztrhat, zabít.

Zapadl jsem do první hospody, kterou jsem potkal. Snad na kartě zůstalo pár kreditů, když se pořádně ožeru, aspoň bude v mé hlavě na chvíli klid.

"Potřebuji zjistit, kolik je tam kreditů," podal jsem barmanovi ten malý technický zázrak.

"Jistě, není problém," vzal si ji a přejel s ní přes zvláštní destičku.

"Máte přesně šedesát kreditů, pane," odpověděl.

To mi toho moc neřeklo, nevyznám se v hodnotě.

"Na co to bude stačit?"

"Můžete za to mít šestkrát Kormu, čtyřikrát Kerun, třikrát Quann, dvakrát hrnek dančí krve, nebo jednou korbel krve říznuté Quanem, to je teďka hit. Pořádný cloumák."

"Jak velký je ten korbel?" hodlal jsem se opít do němoty a ne jen líznout a odejít s holým zadkem.

Když ten korbel vytáhl na ebenový pult, oněměl jsem. Tohle přesně jsem potřeboval a Quann jak jsem věděl, byla velice silná mrcha.

"Tak to sem dej."

Zatím, co jsem pomalu upíjel ten rudý dryák, přemýšlel jsem nad Davidem. Znal jsem podobné chování, Černí ještěři o své ženy bojovali neustále. A ony si ještě navíc vybíraly, kdo má bojovat. Na život a na smrt. Byl jsem toho už několikrát svědkem, když se mě tenkrát ujala jedna smečka na severu. Vládla tam přísná hierarchie, kdo neuměl své tesáky používat, dlouho nežil ani ženy se na něj nepodívaly. Kdybych nebyl tolik fascinovaný lidmi, možná bych teď dokázal leda vrčet. Tady ve městě mi nepomohli, co jsem čekal?

"Tak jsme vás přece jen našli," uslyšel jsem za sebou.

"Prý jste udělal na strážnici pěkný rozruch," ozval se druhý hlas, nepochybně ženský.

"Cože?" otočil jsem se a spatřil dvě postavy v kápích tmavé barvy, ale ještě to nebyla černá.

"Nemám chuť se vybavovat s nějakými zakuklenci."

Sedli si vedle mě, každý z jedné strany. Podle jejich pachu, muž a žena.

"Myslím, že tě bude velmi zajímat, co ti chceme říct," promluvila, její hlas zněl mladě a nějak moc jemně..

"Chceme ti pomoci. Na strážnici jsi říkal, že víš, kam lovci odvádějí své zajatce," řekl ten muž.

Na chvíli bylo ticho, přece jen jsem měl trochu v hlavě. Na přemýšlení jsem potřeboval delší čas. Uchechtl jsem se.

"To je sice hezké, ale pomoc od nějaké pochybné sekty vážně nepotřebuji a strážci tady dávají ruce pryč, nechtějí mít s lidskými lovci, nic společného."

Na chvíli ztuhli, ale potom sundali své kápě.

"My nepatříme k žádné sektě, aspoň ne tady v Zarně," promluvil znovu ten muž. Byl mladý, možná dokonce mladší než já. Krátké hnědé vlasy měl rozježené do všech stran. O té hnědovlasé ženě to platilo dvojnásob. Vždyť jí ještě nemohlo být víc jak dvacet let.

"Poslední dobou tady v Sierinqu mizí hodně ještěrů. Nikdo neví kam, až na tebe. Proto nás velmi zajímáš," řekl hnědovlasý muž. Bylo na něm něco zvláštního, bylo v něm cítit Černého ještěra, ale neměl žádné pruhy.

"Jestli máš zájem o naši pomoc a já věřím, že máš. Odleť do Hornu, malého městečka kousek odtud. Budeme tam mít větší soukromí, tady v Zarně nikdy nevíš, kdo tě poslouchá. A my tady máme ještě práci."

"Dobře a koho mám hledat? Ani jste se mi nepředstavili, to je přece slušnost," sice jsem jim to moc nevěřil, ale v tuto chvíli bych bral všechno.

"Jsem Lefher a tohle Eenya. Jsme tvoje poslední šance, jak se rozhodneš?"

Přikývl jsem. Neměl jsem, co ztratit. Chtěl jsem pomoc? Chtěl. Třeba jejich mládí klamalo.

Nasadili si kápi a zase rychle odešli. Z chování ještěrů v tomto městě, jsem byl čím dál víc paf. Důkladně jsem si loknul krve a zatřepal hlavou. Na koho bych se mohl ještě obrátit?

Na její rodiče určitě ne, za prvé - jsou odtud daleko, za druhé - by mě nechali na místě zabít, jako viníka. Musím to s těmi dvěma zkusit.

Jen abych nepřišel pozdě, vždyť to Naya ve mně posilovala mou lepší část, tu, která netouží jen po krvi a zabíjení. Dala mi ten zvláštní pocit, kterému jsem v její blízkosti tak rád podléhal a nebyl to obyčejný chtíč. Miloval jsem ji. Věděla to?

Vždyť lidé byli silní jen ve skupinách a se svými hračkami. Bez nich, mimo svá přetechnizovaná obydlí, byli bezmocní, nejlehčí kořistí na světě a mnohá zvířata to moc dobře věděla. Neměli drápy, tesáky, neuměli bojovat ani lovit. Přesto jsem je pro jejich nápady vždy obdivoval. Teď už ne, chtějí ovládat úplně všechno a všechny, bez ohledu na následky. Jen to je zajímalo. Jakým právem nás lovili a zabíjeli?