Naya - Kapitola 30.

Koukla jsem, kdy jsem napsala poslední kapitolu a je to přesně měsíc a skoro 25 dní, tu nic nepřibylo. Ten čas tak uletěl až se mi tomu nechce věřit. Už se to nestane, slibuju.

Nicméně mám tu pro vás pokračování a jelikož jsem stihla opravit dvě kapitoly, zítra čekejte číslo 31.

Niroq letí s na smluvené setkání a doufá, že to k něčemu bude, ale koho mu osud nahrál do cesty, to by vážně nečekal. Čtenáři příběhu Křídla osudu, konečně jste se dočkali pokračování;)

---

Kapitola 30.

Vyrazil jsem až k poledni. Díky kocovině jsem nemohl vzlétnout. Raději jsem počkal pár hodin než bych riskoval zlámané kosti v těle.

Měl jsem spoustu času na přemýšlení, když jsem plachtil pod temnou oblohou plnou nacucaných mraků. Kdyby tohle nevyšlo, napadla mě ještě ta Nayina kamarádka, za kterou jsme původně letěli. Jenže Limer byl odsud setsakramentsky daleko. Musel bych přes Sierinq, Attoner až k moři. V hloubi duše jsem doufal, že ti dva cizinci nemluvili jen tak do větru. Za těch pár týdnů cestování se mi zrovna nelíbilo, co jsem viděl. Chamtivost, podrazy, fanatismus. Společnost se rozpadala a já byl rád, že jsem žil v lesích a zajímal se jen o své okolí. Tolik prohnilosti prý zavinila válka. Hlavně, že to měli na co svést.

Zaslechl jsem nějaký křik. Zlostný řev, kletby. Jenže kolem mě bylo prázdno. Zpomalil jsem a naslouchal svým smyslům.

"Nesnáším bahno. Do prdele, já se odtud snad nedostanu!"

Sletěl jsem níž, ale nic jsem neviděl, jen jadrné kletby nabíraly na intenzitě. Šplouchavé a klouzavé zvuky probudili mou zvědavost.

Přistál jsem v koruně letitého kaštanu a rozhlédl se. Nikde nikdo.

Zvedl se vítr a já zavětřil ještěra, jenže kde mohl být?

"Je tu někdo?" zavolal, zřejmě mě ucítil, jenže kolem bylo prázdno.

Zase ty čvachtavé zvuky.

Skočil jsem na zem a pořádně se rozhlédl.

"Já tě slyším. Tak pomůžeš mi? Jsem tu po kolena v bahně."

Otočil jsem se po hlase a málem mi zaskočilo. U trnitého křoviska byla úzká díra a právě z ní vycházely ty klouzavé zvuky. Přišel jsem trochu blíž k okraji a podíval se dovnitř. Díra byla hluboká tak, že by se do ní vešli tři ještěři nad sebou a ještě by nedosáhli na okraj. Na jejím dně stál muž, celý od bahna a zkoušel se vyškrábat ven. Jenže bláto bylo kluzké a neustále stékalo po stěnách.

"Konečně, už hodiny se snažím dostat ven. Jenže po deštích je půda tak zvlhlá, že se neudržím. Pomůžeš mi?"

Chvíli jsem ho pozoroval. Měl bych mu pomoci? Slušně vychovaný ještěr by určitě nezaváhal.

"Jak si se tam dostal? Tohle vypadá na pěknou past."

Mlčel. Nedivil jsem se mu. Spadnout do tak okaté pasti může jen naprostý blbec.

"Máš lano?"

"Neřekl jsem, že ti pomůžu," ještě jsem se nerozhodl.

"To bys mě tu nechal takhle zhebnout? To snad nemyslíš vážně! A prý si máme v těchto časech pomáhat. Jen planý kecy," křičel a přidal ještě pár peprných poznámek. Ten měl ale prořízlou pusu.

"Dobře, pokusím se. Lano nemám, ale snad tě vytáhnu chapadly."

"Mám dojem, že nebudou dost dlouhá."

"Když je spojíme, tak budou. Až řeknu, vystřel je a omotej je kolem mých."

Nebyl jsem si jistý, jestli to bude fungovat. Moje chapadélka sice unesla pořádnou váhu, ale to nemuselo stačit.

"Teď."

Rozevřel jsem čelist a spustil pár oranžových chapadel dolů. Přesně v tu chvíli se kolem nich omotala ta jeho. Zabral jsem a snažil se ho vytáhnout, ale bahno pod jeho nohama neustále klouzalo.

Snaž se pořádně. Jinak tě nevytáhnu. Co nejvíce zaboř ruce do stěny a pokus se šplhat!

Tobě se to snadno řekne!

Trvalo to aspoň půl hodiny, moje sanice tepala bolestí, když se konečně ten muž dotkl okraje. Na první pohled jsem si všiml, že není žádná sušinka.

Stáhl jsem svá chapadélka zpátky a mnul si rozbolavělou čelist.

"Díky," zachraptěl muž a snažil se dát svou spodní čelist zase správné místo. Vykloubená sanice nebyla nic příjemného.

"Na chvíli jsem si opravdu myslel, že mě tam necháš. Já jsem Aeren a ty?" napřahoval ke mně ruku, ze které odkapávalo bláto. Nešla poznat ani barva jeho oblečení. Usmíval se a jeho bílé zuby v zabahněném obličeji nepříjemně kontrastovaly.

"Já jsem Niroq," přijal jsem jeho ruku a po způsobu, co mě naučila Naya, jsem druhou položil na jeho rameno. "Mám dost naspěch Aerene, takže sbohem a dávej příště lepší pozor."

Otočil jsem se, roztáhl jsem křídla a chtěl odletět.

"Kam máš namířeno Niroqu? Počkat, ty máš pruhy, jsi kříženec?" zeptal se. Já mám asi štěstí na všetečné lidi.

"Na západ, do Hornu."

Nestačil mi odpovědět, vzduchem se rozšířila vůně zatuchlého bahna, ale jiná než ta, co byla cítit z Aerena. Lovci.

"Cítím lovce, měli bychom rychle zmizet," zakřičel jsem a rozeběhl se k nejbližší průrvě mezi stromy. Jenže jsem utíkal sám. Ten blbec Aer tam pořád jen stál.

"Co tam tak stojíš, jestli tě chytí, je po tobě a já tě nevytáhl z té díry jen proto, aby ses hnedka nechal zabít!"

"Já, nemůžu jít s tebou," odkašlal si, "nemám křídla."

Už jsem vzdáleně slyšel šeptající hlasy, tu díru určitě připravili oni. Lovci. Nejraději bych je do jednoho rozsápal.

"Narodil jsem se bez nich," dodal, když viděl můj nechápavý pohled. Tohle jsem nečekal. Ještěr a bez křídel. Musel být opravdu mazaný, když ještě žil. Proti své vůli jsem ho začal obdivovat.

"Vezmu tě na kus cesty. Ale dělej, už jsou blízko."

Přiběhl ke mně, vzlétnul jsem a chytil ho za ruce. Pro něj sice nepohodlný způsob, ale museli jsme rychle pryč.

Letěl jsem směrem k Hornu a kousek před městem jsem přistál na mýtince mezi stromy. Po lidech ani památky. Aspoň, že tak. Neměl jsem chuť na další honičku.

"Ještě jednou díky," mnul si namožené svaly na rukou. "Koukám, jsme blízko Hornu, znám to město. Zvu tě na korbel piva. Zachránil jsi mi přece život, dvakrát."

"Pivo bych si dal, jenže se tu mám s někým sejít."

"Nenechej se prosit, než přijde, stihneme aspoň jeden."

Zarazil jsem se. "Než přijde?"

"No, s kým bys tam mohl být schůzku než s nějakou ženou?"

Když viděl jak jsem zaťal zuby zmlkl a začal ze sebe oprašovat zasychající bláto.

"Nic mi do toho není, promiň, ale přece se ti musím nějak odvděčit, ne? Tak to přece chodí. Ty pomůžeš mě, já tobě."

Nechal jsem se přemluvit. Do západu slunce času dost.

Vešli jsme do malé hospůdky U červeného draka, která vypadala celkem slušně. Dřevěné obložení, čistá podlaha a dlouhý barový pult.

"Dvakrát zlaťáka," poručil Aer barmanovi, když si prostudoval nabídku, visící na stěně za barem.

"Tak Niroqu, na co si připijeme?"

Odfrkl jsem si a zhluboka se napil. Neměl jsem zrovna náladu si šťastně připíjet. Pokud dnešní sraz s těmi zvláštními ještěry nevyjde, budu se muset pokusit dostat do Limeru. Nechtělo se mi tam. Cesta by zabrala několik týdnů. Pak mi zbývala jen poslední možnost, nechat se chytit.

"Koukám nemáš nejlepší náladu. Chápu tě, poslední dobou se mi podělá všechno, co udělám," stiskl hliněný korbel tak silně, až jsem si myslel, že z něho zbudou jen střepy. Korbel vydržel.

"Uhodl jsi, nemám náladu se bavit."

"Proč? Pokud se můžu zeptat."

Důkladně jsem si loknul piva.

"Tak já začnu. Ani nevíš, jak dlouho jsem s nikým nemluvil. Užírá mě to zevnitř, ale pořád si říkám, naděje umírá poslední. Už týdny stopuji lidské lovce směrem na západ."

Zpozorněl jsem až do této doby mě nezajímalo, co mi chtěl říct.

"Proč je sleduješ?"

Snad poprvé se mu zlověstně zalesklo v očích, zaťal pěsti a jeho dobrá nálada vzala za své. Což mi vůbec nevadilo.

"Chytili ženu, kterou jsem miloval. Odvlekli ji a já jsem jim bez křídel nestačil. Stopa už dávno vychladla, ale já pořád mířím na západ."

V tu chvíli se pro mě zastavil svět. Vedle mě seděl muž, kterému se stalo úplně to stejné. Ze Zarny jsem věděl o záhadných zmizeních, ale nedoufal jsem, že někoho takového potkám. Někoho, kdo se možná úplně stejně jako já utápěl v bezmoci a živil v sobě naději, že znovu uvidí své milované. Živé a zdravé.

"Mlčíš. Připadám ti snad jako slaboch? Pomatenec, který se žene za iluzí, že ji někdy najde? Miloval jsem ji, udělal bych pro ni cokoliv. Vůbec jí nevadilo, že nemám křídla."

Začal se mu plést jazyk, zřejmě nebyl moc odolný proti alkoholu.

"Ne, nic takového si nemyslím," protřel jsem si spánky. Zdejší pivo bylo opravdu silné. "Vím přesně o čem mluvíš."

Možná to bylo silným pivem, možná mou potřebou si o tom s někým promluvit. S někým, kdo by mi rozuměl.

Po třetím pivu už Aeren chrápal čelem opřený o barový pult a já se sotva držel na židli. V životě jsem tolik nechlastal.

"Koukej na něj, zase je na plech. Měli bychom se na něj vykašlat," uslyšel jsem za svými zády, ale nemohl jsem se otočit. Hlava mi klesala a přemáhal mě spánek.

"Já ho náhodou chápu," ozval se druhý hlas.

Probudil jsem se, hlava mě třeštila, že jsem musel chvíli mrkat, abych zaostřil na dvě postavy, stojící kousek ode mě. Poznal jsem je. Lefher a Eenya ve svých tmavých pláštích.

"Konečně jsi přišel k sobě. To ses musel zase zpít do němoty? Nemohl jsi chvíli počkat?" sjela mě Eenya.

"Kde to jsem?" byl jsem v nějakém dřevem obloženém pokoji, kde byla jen postel, skříň a lampa.

"Pořád v Hornu, usnul jsi v hospodě," odpověděl Lefher. Oba stáli jako dvě sochy s neproniknutelnými výrazy ve tvářích a pozorovali mě.

"Kde je…," nenechali mě domluvit.

"Tvůj společník je vedle. Chvíli jsme vás pozorovali. Neměl jsi přijít sám?" řekl Lefher.

Eenya si sáhla pod plášť a vytáhla odporně zelenou ampulku.

"Vypij to," hodila mi ji. Podobně zelený odstín mýval jen odvar na kocovinu.

"Musíme si promluvit, proto tu přece všichni jsme. Pojď za námi," pokynula mi Eenya. Vešel jsem na chodbu a uslyšel slabé zachrápání. To byl určitě Aeren. Eenya na nic nečekala, došla k němu do pokoje a zatřásla s ním.

"Co, co se děje?" vykřikl a prudce se posadil. Hned na to se bolestně zašklebil a chytil se za hlavu. "Kdo sakra jste?"

Pak zahlédl mě a už se na nic neptal. Přijal zelenou ampulku a poslušně ji do sebe obrátil. Ale ten udivený výraz mu zůstal.

Zavedli nás do menší místnosti, které vévodil obří krb a masivní roubený stůl s pěti přichystanými židlemi.

Eenya vstoupila jako první a donesla ke stolu šestou židli. Teď už jsem nechápal vůbec nic.

"Posaďte se," vyzvala nás. Aeren se na ně nedůvěřivě díval a já také nebyl zrovna klidný. Na rozdíl od Zarny teď oba působili nebezpečně. Měřili si nás pohledy a bylo jasně vidět, že vedou rušnou myšlenkovou komunikaci.

"Tak," začala Eenya, "tady si budeme moci v klidu promluvit. Ty Niroqu, jsi v Zarně říkal, že znáš přesnou polohu sídla, kam lovci odnášejí své oběti. Když nám ukážeš, kde se nachází, jsme ochotni ti pomoci. Ne, prosím, teď mlč a vyslechni si, co ti chceme říct. U dlouhou dobu v Evropě, eh… Gayiasu dochází k nevysvětlitelným zmizením a únosům. Nejsme schopni jim zabránit, je nás příliš málo. Ale je v naší moci vysvobodit všechny zajaté z toho komplexu. Neber to osobně, kromě tvé ženy tam budou i jiní zajatci. Jde nám o to, zachránit je všechny," dokončila.

Aeren mlčel a neustále těkal pohledem mezi mnou a jimi. Nedivil jsem se mu. Dostal se sem jak slepý k houslím.

Lefher vytáhl mapu a rozložil ji na stole.

"Vyznáš se v mapách?" zeptal se. Zavrčel jsem, teď mě opravdu urazil.

Napřed jsem vyhledal to horské městečko, kde jsem si tenkrát obstaral mapu, a potom jsem ukázal na oblast, kde by to mohlo být.

"Nemohl bys konkrétněji? Tohle je moc velké rozpětí."

"Nemohl, když jsem tam byl, neměl jsem u sebe mapu. Ale pokud tam doletím, najdu to."

"Dobře," řekla Eenya, unaveně vydechla a vstala. "Půjdu si zavolat, potom vám vše vysvětlíme."

Všechno začínalo být čím dál zamotanější. Sledoval jsem Lefhera. Nebyl obyčejný ještěr, vsadil bych pytel zlata, že v něm bylo kousek bestie.

"Nosíš pořád své pruhy?" předběhl mě s otázkou. Koutkem oka jsem si všiml, jak nás Aeren stále zamyšleně pozoroval.

"Pořád, už od narození."

Pousmál se, ale neuhnul pohledem.

"A to ti nevadí, že se tě ostatní ještěři děsí? Samozřejmě, jen na první pohled."

"Zvykl jsem si, proč bych dělal ze sebe někoho, kdo nejsem," pozvedl jsem obočí.

Jeho usměv se ještě více rozšířil, ale nebylo v něm nic příjemného. V tom přišla zpátky Eenya a položila ruku na Lefherovo rameno. Odtrhl ode mne zkoumavý pohled a uvolnil se.

"Myslím, že je na čase se více seznámit, když budeme spolupracovat. Za chvíli přijedou naši spojenci, Thoris s Jerou a konečně se dají věci do pohybu."

"Já jsem to tušil," skočil jsem jí do řeči. Celou dobu jsem z ní cítil stopu člověka. "Jsi cítit člověkem, ale úplně jinak než tady Aeren."

"Máš velmi dobré smysly, to se bude hodit. Mé celé jméno je Jana Ëenyelis, ale říkají mi Eenya, ale už víc jak rok nejsem člověkem."

"A já se jmenuji Ondřej Lefheïr, říkají mi Lefher, smíme znát celá vaše jména?"

Vstal jsem, moje jméno nebylo žádným tajemstvím, ale vypadali chytře. Určitě uměli Starý jazyk.

"Jsem Niroq Gharaza," Janě trochu zacukaly koutky, jinak nedali najevo, že by rozuměli mému přízvisku. Ne každý se jmenoval Rychlá smrt.

Vedle mě sedící Aeren vstal, když se na něj oba podívali.

"Já se jmenuji Aeren, z Numiru."

"Jen Aeren?" zeptala se.

Přikývl.

"Dobře, teď běžte ze sebe smít to zaschlé bahno. Ve vašich pokojích jsou připravené koupelny a samozřejmě i čisté oblečení. Potom se jděte dolů najíst, za tři hodiny se vraťte. Musíme vymyslet strategii," řekl Ondřej a spolu s Janou opustili pokoj.

Když jsme s Aerem procházeli chodbou k našim pokojům, nasávali vůni pečených kuřat a smažených vajec, která prostoupila celou budovu, nemohl jsem ze sebe setřást pocit, že tohle všechno nebude jen tak. Za vším vždy byl nějaký háček.