Příběh pomalu graduje, už cítím blížící se konec;)
Nayina ochrana skončila, lidská zvědavost je bezmená. Čeká ji série testů a zařazení do programu, ale to nebude jediné překvapení, které na ni čeká.
Kapitola 34.
Otevřely se dveře, bolest, pouta, roubík. Pro mě bohužel naprostá rutina. Jenže dnes to bylo úplně jiné. Proč? Přišel si pro mě ten chlap se zrzavými vlasy, před kterým mě varovala Fei.
Na jeho tváři hrál pohrdavý úšklebek pokaždé, když trhnul mými pouty tak silně až jsem zakopla o vlastní nohu a málem spadla na zem. Ano, málem! Vždy škubnul ještě jednou a zastavil můj pád. Zápěstí mě pálila a kovová pachuť roubíku tomu moc nepřidala. Kam mě to vedl?
Strčil mě do bílé místnosti s vysokým lůžkem a spoustou nástrojů, položených na pečlivě uklizených stolech. Teď už mi to došlo. Další testy. Věděla jsem, že to přijde, Rasco neměl tolik pravomocí, aby tomu mohl zabránit. Lidská zvědavost byla prostě silnější.
"Pevně ji drž, odebereme trochu krve před zahájením prvního testu," promluvil jeden z doktorů a přiblížil se s jehlou v ruce. Nesnášela jsem jehly, to už bych raději snesla bodance od včel.
K mému překvapení, mě neuvázali na ten stůl, ale zavedli mě do vedlejší místnosti. Za její prosklenou stěnou stála obrovská nádrž s vodou. Zřejmě si zase zaplavu, ale radost mi to zrovna neudělalo.
"Buď v klidu," upozornil mě doktor a začal na mě cosi nalepovat. "Jestli si to ve vodě strhne," mluvil dál doktor, ale už ne na mě, "vysyp do nádrže tu ampulku, co je připravena vedle monitoru, Georgi."
"Ano, pane," ozval se Georg.
V tu chvíli se mi vybavil obrázek jednoho ještěra s červenými puchýři po celém těle, škrábal si je do krve. Otřásla jsem se.
"Klid nebo tě srovnám," zašeptal mi do ucha zrzek.
Celé dopoledne, jsem byla zavřená v nádrži. Zbytek mého oblečení, se nacucal vodou a snad i trochu pročistil. Možnost vykoupat se, tu zrovna často nebyla. Byla jsem v klidu, nechtěla jsem dopadnout stejně, jako ten puchýřnatý nešťastník. Na to jsem měla svou kůži přece jen moc ráda. Jenže co jsem vylezla ven, stejně mě všechno svědilo.
Přišla další série testů. Tentokrát mě opravdu přivázali na ten stůl. Napřed to byly jen obyčejné nebolestivé procedury. Dívaly se mi pod kůži, monitorovaly mé srdce, mozek a kdo ví, co ještě. Nevyznala jsem se v tom. Potom přišly bolestivější odběry.
"Proč je zrovna ona chytřejší než ostatní? Právě to musíme zjistit, samozřejmě bez poškození mozku, pak by nám nebyla k ničemu," řekl doktor svému spolupracovníkovi.
Na hlavu mi nalepili různé věci s hadičkama, vedoucí k přístrojům a monitorovaly různé křivky, co se tam objevily.
"Na zítra naplánuj lumbální punkci, chtěl bych odebrat trochu mozkomíšního moku. Podle elektroencefalogramu to vypadá, že spánkový lalok je o něco aktivnější než u ostatních. Celý její mozek vyvíjí větší aktivitu," promluvil jeden doktor, ale jako by mluvil do větru. Druhý byl pohroužený v myšlenkách.
"Během pár dní bychom měli dostat rozbor jejích genů, pokud budou vyhovující, chtěl bych ji zařadit do programu. Kdybychom našli odpovídajícího samce, mohli bychom dostat ještě chytřejšího potomka," prolomil své mlčení druhý doktor a posunul si brýle na nose.
"Nebo ji můžeme spojit s člověkem," zasmál se první.
"To snad nemyslíš vážně, mezidruhové křížení?"
"Jen přemýšlej, třeba by se narodil tvor tak inteligentní a schopný, že bude moci mluvit. Mohli bychom to napřed vyzkoušet umělou cestou, jestli se vůbec vytvoří embryo. Vždyť zatím víme, že proces vývoje probíhá velmi podobně."
"Dobře," souhlasil první doktor, "jsem pro každý experiment. Ale jen ten laboratorní, kdyby se to dozvěděli ti nahoře, tak jsme tu skončili, chápeš?"
Jeden přístroj začal hlasitě pípat, přesně ten, ke kterému jsem byla připojená. Jejich nápad mě vyděsil a můj strach se zřejmě promítnul do toho stroje.
"Je ve stresu, píchnu jí něco na uklidnění," řekl brýlatý doktor.
"Ne, počkej, Rasco přece říkal, že většinou rozumí tomu, co říkáme. Nesouhlasíš snad s námi děvenko?" pohladil mě hřbetem ruku po tváři, ale sám měl v očích šílený výraz. Tento muž byl schopný čehokoliv. Jak to tak vypadalo, měla jsem se zítra na co těšit.
Během chvilky se do místnosti vrátil ten zrzavý chlap a spoutal mě. Samozřejmě nezapomněl použít tu svou zázračnou tyč a ještě se u toho pochechtával.
"Zítra ji sem přiveď znovu, ale ať je v pořádku. Potřebujeme ji do programu, jasné?" slova toho doktora, se zrzka ani trochu nedotkla, zabručel na souhlas a táhnul mě z místnosti ven.
První podezření, že tu něco nehrálo, jsem dostala, když jsme zabočili do chodeb, které rozhodně nevedly zpátky do mé cely. Aspoň mě tudy nikdy nikdo nevedl. Zrzek se neustále ohlížel a zrychloval krok.
"Dělej, sakra," křikl na mě a snažil se mě táhnout rychleji. Zašátral po kapsách a vytáhl menší svazek klíčů. Když zastavil u dveří, v naprosto prázdné chodbě, docvaklo mi to.
"Do prdele, zasraný klíče," mumlal si, když nemohl najít ten správný.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Ruce jsem měla svázané a v ústech kovovou tyč, jako roubík. Jeho mysl se nedala ovládnout. Žaludek se mi sevřel strachem a v krku jsem měla knedlík o velikosti zaťaté pěsti. Když konečně našel ten správný, udělala jsem to jediné, co jsem mohla. Ze všech sil jsem trhla pouty do zadu. Nečekal to a zapotácel se.
"Ty mrcho jedna, budeš se cukat?" zařval, chytil řetěz mých pout a chtěl mě vtáhnout dovnitř. Nedala jsem se snadno, zapřela jsem se na místě a snažila se nevnímat bolest odřených zápěstí. Nechal se přitáhnout a ohnal se po mě pěstí. Netrefil se, i když byla délka řetězu jen o něco delší jak moje ruka, vyhnula jsem se mu. Vždy jsem byla mrštná, když jsem chtěla.
"Nehraj si se mnou!" byl nervózní, neustále těkal očima po chodbě.
Ohnal se po mě ještě několikrát, ale pokaždé zasáhl jen vzduch.
"Však já tě dostanu!" trhnul pouty směrem k sobě a chtěl mě chytit pod krkem. Nemohla jsem vzdorovat jeho síle, ale využila jsem ji. Přikrčila jsem se a podrazila mu nohy. Ihned na to jsem od něj odskočila, napřáhla se a pořádně ho nakopla. Byla jsem tak zaujatá tím, aby na mě nedosáhl, že jsem neslyšela ostatní. Jejich přítomnost jsem si uvědomila až v tu chvíli, kdy jsem dostala pořádnou ránu do hlavy a sesunula se bezvládně na zem.
"Viděli jste to? Normálně na mě zaútočila, bestie jedna," supěl zrzek a několikrát mě pořádně nakopnul. Celé tělo jsem měla jako v ohni, a pak vše zmizelo.
Něco mokrého a studeného mi stékalo po obličeji. Pomalu jsem otevřela oči, ale musela jsem několikrát zamrkat, abych viděla ostře. Seděla u mě Klera a ještě další čtyři dívky.
Klero, co se stalo? chytila jsem se za hlavu, která se rozhodla zahrát si na zvon a rozhlédla se kolem.
Kde je Fei?
Odvedli ji hned, jak tě přinesli, odpověděla mi. Posledních pár dní dělala pokroky a mluvila čím dál víc. Dokonce se k nám přidaly čtyři dívky. Snažila jsem se s nimi komunikovat, ale zatím bezvýsledně. Avšak snažily se, čím dál tím se chovaly normálněji. Možná pro ně byla ještě naděje.
Nayo, spíš já bych chtěla vědět, co se stalo. Proč tě takhle zřídili? Viděla jsi svoje oko? Hezkých pár dnů ti bude hrát všemi barvami.
Nojo, na poslední chvíli jsem zřejmě otočila hlavu. Nakopnula jsem jednoho strážce, když se mě snažil zatáhnout do nějaké místnosti. Sám.
Klera pobledla a sklopila pohled.
Přála bych si, abych se taky uměla takhle bránit. Jen, co to dořekla, zahleděla se do prázdného rohu a už nepromluvila.
Právě jsem seděla opřená o stěnu, s kusem mokré látky na svém oku, když donesli Fei. Byla vyčerpaná, ale neměla žádné velké zranění.
Kývla jsem na dívky kolem mě. Potřebovala pomoc, přece bych ji tu nenechala se plazit.
Nayo, už jsi se probrala. To je dobře. Vypadá to, že už nebudeme mít klid.
Všimla jsem si, dvou malých kulatých dírek na jejím břiše a jedné na zádech.
Toho si nevšímej, to se zahojí, jen se teď nemůžu moc hýbat.
Už jsem se jí chtěla zeptat, co jí udělali, když se k nám donesl hluk a povyk z ostatních cel okolo. Řev, dupot a syčení. Byli to zvuky plné strachu. Pak jsem uslyšela kroky, spoustu kroků. V tu chvíli se před prosklenou celou objevili strážci. Vedli nějakého vzpurného muže, neustále se otáčel na všechny strany.
Srdce se mi zastavilo, ruce se mi roztřásly a na chvíli jsem zapomněla dýchat. Poznala jsem ho, byl to Karos. Můj učitel Soubojů. Všiml si mě a na místě se zastavil, v jeho očích jsem uviděla překvapení a bolest. Strážci trhli jeho pouty a přinutili ho pokračovat, překvapilo mě, že si to od nich nechal líbit. Jak mohli chytit někoho tak zkušeného?
Nayo, ty ho znáš? Kdo to je? zeptala se Fei a já konečně zavřela pusu. Musela jsem vypadat jako idiot.
Znám. Jmenuje se Karos a byl to můj učitel Soubojů, nejlepší bojovník, jakého znám. Nedává mi to smysl.
Třeba se nechal chytit kvůli tobě. Mrkla na mě.
Zavrtěla jsem hlavou, byla to pěkná myšlenka, ale nemožná.
Nemohl, vůbec nevěděl, že mě chytili ani kde jsem. Tak co tu dělá?
Hleděla jsem na stěnu ze skla a měla hlavě zmatek, stalo se snad něco v Miqeru?
Žádné komentáře:
Okomentovat