Pokračování - tentokrát zřejmě poslední náhled do Davidových myšlenek. Od teď by ho raději neměl už nikdo podceňovat, protože pomsta dokáže z člověka udělat hotovou zuřící bestii, která smete vše kolem sebe.
Kapitola 32.
Bolest mě sžírala uvnitř, drásala mé orgány rozežhaveným drátem. Už dávno jsem přišel o hlas, řval jsem, zmítal se v provazech. K ničemu to nebylo, hrubý provaz se mi zařezával čím dál hlouběji do zápětí a kotníků.
Všechno kolem jsem viděl rozmazaně, každý zvuk měl ozvěnu, která k němu určitě nepatřila. Dunivé kapání prosakující vody, ohlušující tlukoty srdcí kolem. Cítil jsem, že už dlouho nevydržím.
"Ten má výdrž co? Už skoro dvanáct hodin se snaží udržet při vědomí, bojuje. Bude z něj velmi dobrý voják," uslyšel jsem nějaký hlas, ale nevěděl odkud. Všechno splývalo do sebe, barvy, zvuky, pocity. Zřejmě k někomu mluvil, ale ten druhý se neozval.
"Až se to dozví ostatní, bude mít respekt. Jen slabí jedinci podlehnou hned. Uvidíme, co v něm je."
Moje vědomí se ztrácelo, pohlcovala mě nicota. Vždy jsem si představoval, že když člověk umírá, pohltí ho temnota. Jenže takhle to nebylo. Čím dál více mě obklopoval bělostný mrak nevědomí, všechny barvy vybledly, přestal jsem vidět.
"Za chvíli bude v bezvědomí. Jsem zvědavý, za jak dlouho se probere," uslyšel jsem zase ten hlas, ale jako kdyby přes stěnu. Potom mě bělostná nicota pohltila nadobro. S jedem Černých bestií se nedalo bojovat.
Probudil jsem se nárazově. Byl jsem ještě pořád připoutaný ke stěně a koukal jsem na nerovnou kamenitou zemi. Chvíli jsem se nehýbal, když jsem ucítil zvláštní pach. Přitahoval mě, nutil mě k nepříčetnosti. Trhnutím jsem zvedl hlavu a uviděl v rohu krčícího se člověka.
V okamžiku jsem přetrhl pouta a vrhl se na tu bezmocnou oběť. Chtěl jsem zastavit, ale tělo mě neposlouchalo. Byl jsem uvězněný ve své mysli.
"Tak už si se probral, výborně,"vytrhl mě přísný hlas z toho divokého transu. Mé tělo se zastavilo. Snažil jsem pohnout byť jen prstem, ale marná snaha, velení se ujala bestie. Stala se ze mě bestie!
"Přestaň na chvíli bojovat sám se sebou a poslouchej mě," řekl ten muž. Byl to ten, který mě proměnil. Měl na sobě dlouhý zelený plášť s motivem hadí kůže a ozdobný pás s kovovou sponou ve tvaru dvou propletených hadů. Vůbec nevypadal jako bestie, které jsem měl tu smůlu poznat. Co jsem však věděl naprosto jistě, byla ta autorita, která z něj sálala a nutila mě ke klidu.
"Za prvé, bych tě chtěl ujistit, že se v tobě neusadil žádný parazit, jak se povídá v okolních vesnicích. Jsi to pořád ty, jen trochu rozdělený. Na jedné straně tvá lidská část a straně druhé ta zvířecí. Každý ji v sobě má, záleží jen jak silnou a jak hluboko. Náš jed ji umí pouze probudit. A teď přejděme k tomu, proč ti to říkám. Potřebuji schopné vojáky. Chytré vojáky," přešel po místnosti až ke mně, chytl mě za bradu a podíval se mi do očí. Nemohl jsem se hnout ani kdybych chtěl.
"Máš dvě možnosti," začal, když se po chvíli zkoumání zase odtáhl. "Buď tvá lidská stránka přijme tu zvířecí část a začnou spolupracovat. To znamená, že nebudeš jen vězněm své mysli. Nebo, což si vybrala naprostá většina naší populace, necháš zvířeti veškerou moc a tvá lidská stránka bude pomalu odumírat až zcela zanikne. Potom z tebe bude bestie, jak vystřižená z naučných knih. Jen pěšák, který roztrhá, co uvidí."
Stál jsem tam a přemýšlel. Cítil jsem jak si stružky krve brázdí cestu mým obličejem a hlučně kapou na zem. Z toho člověka za mnou nic nezbylo. Ucítil jsem ještě chladnou krev na svých rtech. Už jsem se připravoval na tu pachuť lidské krve, která mi byla tak dobře známá, ale spletl jsem se. Byla sladká, jak čerstvé letní ovoce. Jak to, že jsem to teď ucítil? Když jsem trhal toho muže za sebou, raději jsem se na to nedíval. Schoval jsem se v koutu své mysli.
"Poslouchej mě, když s tebou mluvím," zařval ještěr přede mnou a vrazil mi pěstí. "Neopovažuj se být zase duchem mimo, já to poznám! Tvé rozhodnutí budu čekat do dvou dní. Ale jedno ti řeknu, když dokážeš přijmout své nové já, otevřou se ti nové možnosti. Nebudeš jen loutkou, mohl by ses pomstít komukoliv budeš chtít, protože budeš už navždy silnější než oni. Vezmi to na vědomí. Koho by sis přál dostat na kolena? Přemýšlej."
Než prošel dveřmi, ještě se otočil a zavrčel. "Doufám, že jsem se v tobě nespletl. Tady jsi v klanu Zeleného hada, ne v nějakém zatuchlém brlohu. To si pamatuj."
Když odešel, zůstal jsem jen sám se sebou. Mé tělo mě pořád neposlouchalo. Chtěl jsem zvednout ruku, pohnout se, když to budu chtít, ale nikdo mi neřekl, jak se to dělalo. Kdyby to bylo tak jednoduché, nebyli by Černí ještěři zváni bestiemi.
Pomalu se do mě vkrádalo zoufalství. Navždy budu bestií, nějakou kreaturou bez vlastní vůle.
"Pojď za mnou, ukážu ti tvůj pokoj," ozvalo se za mnou. Mé tělo se trhnutím otočilo a bezděčně jsem zavrčel. Byl tam nějaký mladý ještěr, jen v bederní roušce, ale mě zaujala jeho levá ruka. Od prstů až k rameni samé tetování. Hadí motivy.
"Nemám na tebe celý den, hni sebou!" zařval.
Hrdě jsem vztyčil hlavu a následoval jej. Vypadalo to, že moje druhá část také nechtěla přijít o ten zbytek důstojnosti, co mi snad zůstal. Všechny chodby byly natřené na černo, ale já viděl dobře. Sem tam nějaká pochodeň a všude byla cítit krev a slyšet křik. Ale do brlohu to mělo opravdu daleko. To jsem poznal hned, jakmile jsme prošli jedním sálem, s mohutným krbem, které zdobilo hadí sousoší, na zdi viseli mohutné gobelíny a na zemi byly symetricky uspořádané peřím napěchované sedáky.
"Společenská místnost, zde vůdce projednává důležité věci se svými nejvěrnějšími," informoval mě muž, kterého jsem následoval.
Cestou jsme potkali ještě hodně mužů a i žen. Někteří oplývali autoritou již na dálku a na některých bylo opravdu poznat, že jsou ovládáni jen svými potřebami. Určitě tu vládla silná hierarchie. Můj průvodce zdravil jen ty, kteří měli zdobenější, čistší oblečení a nebyli celí od šedavého slizu, co jim rašil z kůže.
Strávil jsem v pokoji dva dny, pohroužený do vlastních myšlenek. Nelíbilo se to mě ani mé druhé půlce. Jediný nábytek, který zůstal v celku, byla postel. Nedokázal jsem ovládat ty návaly vzteku, bylo to horší, než když jsem se změnil poprvé.
Od svého probuzení jsem nedostal ani kousek masa. Zřejmě si ho tu budu muset zasloužit. Jedno bylo důležité. Rozhodl jsem se. Vždy jsem měl strach z Niroqa, byl Černý ještěr, silný a nebezpečný. Teď jsem se ho nemusel bát. Cítil jsem touhu zabíjet, lovit a pomalu se tomu pocitu oddával. Rozhodl jsem se z této situace vytěžit maximum. Když už jsem musel být bestií do konce života, tak jsem chtěl, aby to stálo za to.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel vůdce klanu.
"Už jsi se rozhodl?"
Usmál jsem se a vycenil zuby. Uviděl hořící plamen v mých očích, a také se usmál. Nemohl jsem sice promluvit, kdy jsem chtěl, ale to přijde. Věděl jsem to.
"Pojď se mnou Davide, naučím tě, jak být postrachem společnosti."
Mé tělo se pohnulo, ale já jsem neprotestoval.
"Dej tomu čas a budeš překvapen, čeká tě nová etapa života, bratře. Mysli na svou pomstu, protože již brzy si ji plně vychutnáš, to mi věř a já také."
"Nemohu se dočkat," promluvil jsem poprvé od mé proměny. Hlas jsem měl hrubší než normálně, ale už jsem aspoň cítil, jak se mé rty pohybují a to byl pokrok. Bylo na čase se důvěrně seznámit s druhou stránkou mé osobnosti a nechat jí volných průchod.
Žádné komentáře:
Okomentovat