Protože nemám doma stále internet a sem se dostanu sporadicky (ale od pondělí už ho míz budeme), vkládám sem další kapitolu, abxch vynhradila to čekání;)
Niroq pomalu ztrácí trpělivost, neustále přesuny a schůze a skutek utek. Čas utíká a on by nejraději jednal hned, bohužel věděl, že sám by nic nezmohl. Potřeboval jejich pomoc.
Kapitola 33.
Seděl jsem sám, v prostě zařízeném pokoji a čekal na znamení. Thoris s Jerou usoudili, že bychom se měli na další jednání přesunout blíž ke zdroji informací. Jako by toho cestování nebylo dost a čas pomalu plynul. Nesnášel jsem jen tak nečinně sedět a nic nedělat. Taková ztráta času mohla vyjít pěkně draho. Vypadalo to, že ostatní to moc nezajímalo. Však nešlo o jejich krky.
"Mohu dál?" uslyšel jsem Eenyin hlas za dveřmi. Asi jsem přeslechl zaklepání.
"Jak myslíš."
Eenya vešla s vážnou tváří, ale oči měla plné dychtivosti, něco ode mě určitě chtěla. Nebo zatím mohlo být klidně i něco jiného.
"Dali jsme vědět Nayině rodině do Miqeru, a také poslali zprávu Lany do Asstaru," začala, hlas měla trochu nejistý. "Myslím, že vím jak se cítíš," pokračovala.
"Vážně?! Byla jsi člověkem, nevíš nic!"
Myslel jsem, že se lekne a uteče, ale zřejmě budila špatný dojem. Stáhla rty do úzké linky a ani nehnula. Jakoby mě neslyšela.
"Ano, byla jsem člověkem, ale nikdy jsem mezi ně nezapadala. Vždy jsem balancovala na kraji společnosti, komu jsem věřila, ten mě zklamal. Ale jakmile jsem přišla sem, mezi ještěry, přijali mě jako bych, jako bych byla pro ně důležitá. Mrzí mě, jak se za poslední měsíce vše změnilo. Samozřejmě, vždy a všude existuje bezpráví a neochota a faleš."
Přišla blíž. Mlčel jsem.
"Chci tím říct, že ve tvé situaci je normální nevěřit nikomu, kromě sebe. Ale naše pomoc, pomoc Thorise a Jery je myšlena upřímně. Mě a Ondřejovi také pomohli, zachránili nám život."
Pozvedl jsem obočí, když vyslovila jeho lidské jméno, jinak nic. Dokud neuvidím Nayu živou a zdravou, nebudou mít mou důvěru. Všechno tohle kolem mi připadalo, jak nějaká sekta hrající si na bohy.
"Nechceš mluvit? Tak si mlč…"
"Myslíš, že je ještě naživu? přerušil jsem ji. Z modrých očí jí lítaly blesky, ale rozhodl jsem se je ignorovat.
"Zmizení a únosy jsou hlášeny už několik měsíců, takže je možnost, že je ještě naživu a v pořádku," odpověděla.
"Pořád si to musím opakovat. Pokusy dělali jen na prvních zajatcích. Ale každým dnem tomu přestávám věřit."
Došla až ke mně a položila mi ruku na rameno.
"Tak věř tomu, že my ji najdeme," usmála se. Šla ke dveřím, ale na poslední chvíli se otočila. "Mohu ještě malou osobní otázku? Ze zvědavosti?"
Přikývl jsem, stejně už všechno věděla.
"Jsi Černý ještěr, tedy ne úplně, jako Kříženec se nechováš," začala a já čekal, co z ní vypadne. Zase dělala dojem vyplašeného kuřete, ale teď jsem věděl, že je to opravdu jen dojem.
"Každý Černý ještěr je poznat podle specifického pachu, ehm, jak to, že ty ho nemáš? Potkala jsem už pár černých, kteří nebyli čistokrevní a…"
"Smrděli stejně? dokončil jsem za ni. "Je to celkem jednoduché. Vše je o hygieně, kterou bestie absolutně neznají. Většina se bojí vody. A také šedavý kožní maz, v tom hodně pomáhá. Já žádný nemám."
Usmála se a odešla. Nikdo ve mně ještě nevzbudil tak rozporuplné pocity. Musela být opravdu dobrá v tom, co dělala. V jednu chvíli bezmocná a v další chvíli bych měl kudlu v zádech ani by nemrkla.
Vyrazili jsme k večeru. Notnou chvíli jsem se dohadoval s Thorisem, zatím, co na mě vražedně koukal Lefher. Lidské sídlo bylo směrem na západ a my jsme měli letět na jiho-východ. Nedávalo to smysl.
Nakonec jsem se nechal přesvědčit, co jiného mi zbývalo. Vyznali se v rychlých vzdušných proudech.
Les pod námi začínal houstnout, stromy byly u sebe tak blízko, že proplétaly své větve v neprostupný zelený koberec.
"Za chvíli přistaneme, na mé znamení začněte rychle klesat," řekl Thoris, vedoucí naší skupiny. Měl to v hlavě v pořádku? S roztaženými křídly jsme se nemohli dostat přes ty husté větve a já mě svá křídla rád.
"Teď!"
Zamířil jsem k zemi a musel uznat, že Thoris věděl o čem mluvil. Přímo pod námi byla menší průrva mezi stromy a hned kousek zarostlá mýtinka. Stačila jen trocha nepozornosti a nikdo by si jí nevšimnul.
Přistáli jsme na měkké půdě. Lianea, mlčící mladá žena, konečně promluvila. Nerozuměl jsem jí ani slovo. To bylo co říct, většina tajných znamení, jmen a tak dál, se dávala ve Starém jazyce, kterému jsem dobře rozuměl.
Před mýma očima se na mýtince otevřel vchod do podzemí. Pěkná schovka, ale já se nechtěl skrývat.
Spletl jsem se, žádná kobka, tajná místnost či jeskyně, ale obrovský dlouhý tunel, končící vysokými kovovými dveřmi. Byl na nich vyobrazen strom, kterému pozvolna upadávaly listy. Každá žilka, kůra stromu byla do detailu propracována.
"To je naše znázornění Matky přírody. Strom obtěžkaný šťavnatými plody, svěžími zelenými listy, které bohužel opadávají," řekla Lianea, vzala těžké klepadlo a několikrát udeřila do dveří. Neuběhla ani minuta a dveře se otevřely. Co jsem čekal? Určitě ne další síť chodeb. Podrážděně jsem zavrčel.
Konečně, po překonání další trojice dveří, jsme se ocitli na rozlehlé terase. Bylo to město, obrovské město, jako Zarna.
"Vítejte v Larii, Niroqu a Aerene. Hlavním městě Zelených ještěrů," promluvila Lianea, oči jí svítily radostí, nasála okolní vůni a slastně vydechla. Také už jsem si toho všiml. Cítil jsem nějakou zvláštní vůni, jako květiny a různé koření. Všude po zdech se plazily liány, břečtan a další rostlinstvo s různobarevnými květy. Co mě ale zaujalo nejvíc, byli obyvatelé. Po celém těle měli zelené nitky šupin, jako pavučinu, hladké ocasy, zelená křídla a dokonce jsem zahlédl i pár jedinců se žlutou blánou přes oči a malými hrbolatými ostny na hlavě, čnící pod tíhou vlasů.
"Na prohlídku bude čas jindy, máme tu práci. Jdeme," pobídl nás Thoris. Aeren byl překvapený stejně jako já, jen mu v obličeji hrálo příjemné překvapení, údiv. Byl stejný, jako když Naya zjistila, že její mýtus Zarna existoval a byl daleko lepší než v jejích představách.
Oni opravdu existují Niroqu, poslal mi Aeren myšlenku. Promnul jsem si spánky a následoval ostatní. Poslední dobou toho na mě bylo moc. Nějací Tajemní, řády a sekty a ještě k tomu Zelená rasa. To budu muset vstřebat.
"Budeme potřebovat volavku," navrhla Jera, když jsme se usadili v okázale zařízené místnosti plné soch, lamp, gobelínů a různých rostlin, přímo v srdci města.
"Tebe ne Niroqu, někteří by tě mohli poznat," zchladila mě, když jsem se chtěl přihlásit. "Ani ty Aerene, bez urážky. Na tohle bude potřeba dobře vycvičeného bojovníka. Naším prvním cílem bude infiltrace. Vybraný, tam bude muset pár dní zůstat jako zajatec a pravidelně hlásit stav situace. Neošívej se Niroqu, nikdo tu neříká, že nejsi dobrý bojovník. Tvůj čas přijde potom."
"Proč tak pomalu, když je budete moci ovládnout, na co zbytečně čekat?" zeptal jsem se a snažil se kontrolovat svůj hlas.
"Niroqu, zřejmě nechápeš souvislosti. To, že ještě pořád lovci operují v lesích a chystají pasti, svědčí o jednom. Ještě nepřišli na to, že se jim inteligencí plně vyrovnáme. Nemůžeme tam jen tak vletět se zbraněmi a všechny pozabíjet. Musí to vypadat jako nehoda, porušení bezpečnosti. Navíc, z jejich stanoviště zjistíme polohu i všech ostatních zařízení. Ano, potom už se nám to zřejmě ututlat nepodaří, dvě nehody za sebou prostě nejsou možné. Ale teď se tím nebudeme zabývat," dopověděla a významně se podívala na Thorise, který se koukal do prázdna. Potom zamrkal a vstal.
"Právě jsem dostal hlášení, že z Miqeru posílají na pomoc váženého mistra Karose Zefryna Eleära Seirän z Hadích hor. Byl to Nayin učitel Soubojů, velice vážený a zkušený ještěr."
"Zkušený," odfkl jsem si, "hlavně, že zlomil Naye ruku a málem ji tím zabil."
Thoris přešel mou poznámku mlčením.
"Z Asstaru nám přišla jen krátká zpráva. Je jim velice líto, ale nemohou nám pomoci. Jsou na Počáteční cestě. Budou se za Nayu modlit u Reshaqa."
Jen jsem se ušklíbl, myslel jsem si, že ta Lany je Nayina kamarádka, asi nebyla moc spolehlivá.
"Z Numiru nám přišel výpis odměny za tvoji hlavu Aerene. Je mi líto. Zbytek našeho týmu budou tedy tvořit naši agenti."
Agenti, jak v nějakém lidském filmu, ale už jsem tu ničemu nedivil. Celé město vypadalo velmi vyspěle a ty jejich udělátka na kterých Eenya s Lefherem pořád něco cvakali, vypadala zvláštně.
"To by bylo pro dnešek vše, jakmile prolomíme ochranu zajatých lovců, dojednáme všechny podrobnosti. Zatím si odpočněte. Těch pár dní, už nic nezmění," dokončil Thoris a významně se podíval na mou zaťatou pěst. Letěli jsme daleko nitra země, na rozhraní Attigeru a Busguru a máme tu jen čekat!
"Vím, čím si zkrátit čas. Vyzívám tě na přátelský souboj. Kdo bude ležet na zemi deset vteřin, prohrál," promluvil Lefher, vstal a v očích se mu zablesklo. Eenya stála za ním, ruce na jeho ramenech, zřejmě se ho snažila uklidnit. Byl ze mě nervózní. A mě to opravdu hodně těšilo. Už mi chybělo se s někým pořádně poprat.
"Přijímám," odpověděl jsem a vycenil zuby úsměvu. Ještě nikdy jsem neprohrál, proto jsem byl stále naživu.
Žádné komentáře:
Okomentovat