Meagan Spoonerová - Ptačí zpěv

Autor: Meagan Spoonerová

Originální název: Skylark

Vydalo: CooBoo

Rok vydání: 2013

Na tuto knihu jsem náhodou narazila, když jsem brouzdala po internetu. Napřed mě moc nezaujala - jasně, obálka je vážně krásná, člověka přímo praští do očí ty nádherné fialové tóny. Kdykoliv jsem ji viděla v knihkupectví, lákala mě, abych si ji koupila. Jenže problém byl v tom, že hlavní hrdince bylo patnáct let - což když je to četba pro děti? Přece jen, mám raději, když jsou hlavní hrdinové trochu myšlenkově vyspělejší - což třeba u některých dystopií je, protože tam mají jiné podmínky pro život.

Pak jsem narazila na několik velmi pochvalných recenzí a knihu si koupila. Řekla jsem si, že když už se mi nebude líbit obsah, aspoň bude výborně zdobit mou rozrůstající knihovnu. No, spletla jsem se - kniha totiž nenabízí jen lákavou obálku, ale velmi dobrý příběh, který chytne za srdce a zvláště v druhé polovině dokáže nejednou překvapit.

Anotace: Patnáct let čekala Linda Ainsleyová, až ji předvolají ke kouzlobraní. Až se konečně stane dospělou a začne se připravovat na svoje budoucí povolání. Počítala s tím, že jí po odebrání kouzelné síly bude přidělena nějaká menší úloha v zaběhnutém, pevně daném řádu města, které od okolní krajiny odděluje energetická zeď. Myslela si, že bude pomáhat zajistit a udržet útočiště lidí, kteří jako jediní přežili hrozivou válku, že se stane kolečkem v dobře promazaném stroji. Ani ve snu ji nenapadlo, že by její úloha měla spočívat v tom, že bude napájet celé město svou energií. Patnáct let Linda Ainsleyová věřila lži. A najednou zjišťuje, že jí nezbývá nic jiného než utéct do nebezpečného a neznámého světa za zdí, nebo přijmout osud, který je snad ještě horší než smrt.

---

Hlavní hrdinkou příběhu je dívka Linda. Co mě mile překvapilo, nebyla to žádná puťka, která se bála porušit byť jen jedno pravidlo jejich uzavřené společnosti. Každý rok se plížila kanály do školy, aby zjistila, koho vybrali na kouzlobraní. A každý rok na té listině nebyla. Už jí bylo patnáct let, naprostá většina jejích spolužáků už tím prošla a mohla se připravovat na své budoucí povolání, které jim bylo přiděleno. Tím pádem byla terčem posměchu a různých narážek - každý ve městě ji znal. Byla to ta, kterou ještě nevybrali. Budižkničemu.

Pak se stal zázrak - vybrali ji. A to i přesto, že její jméno na listině nebylo. Konečně se mohla přestat bát, že omylem použije svou magickou sílu, což byl nejhorší zločin, jakého by se mohla jako dítě dopustit. Museli by ji pozměnit, jak tomu říkala Linda. Dokonce ani slovo kouzlo nikdo nesměl vyslovit.

Linda konečně dostala co chtěla, ale nebyla z toho nadšená. Bála se, že přijdou na to, jak se plížila kanály, jak omylem použila kouzelnou sílu. Nechala se dovést do Ústavu a snažila se zachovat chladnou hlavu.

Jenže ani samotný proces kouzlobraní neprobíhal jak by měl. První den mohla sníst všechno jídlo co mohla - nejvíc měla ráda melouny, ale ty následující dny byly jen utrpením. Zdálo se, že to nikdy neskončí. V okamžicích, kdy procitla, zjistila, že z Ústavu už ji nikdy nepustí. Bude muset svou kouzelnou silou napájet celé město. Jako ta bytost před ní.

Jediný, kdo s ní soucítil byl Kris. Její průvodce v Ústavu. Nebyl o moc starší než ona. Často ji navštěvoval, ošetřoval jí rány a nakonec ji také pomohl utéct. Ale kam mohla jít? Nic jiného než město neznala a za kouzelnou bariérou, tam by nikdo dlouho nepřežil. Bylo to místo zcela bez kouzelné energie, a proto každého, kdo ji neměl, brzy zahubilo nebo změnilo ve zrůdu. Jediná místa, kde se energie ještě kumulovala byly bubliny.

Rozhodla se utéct a najít Železný les, o kterém jí pověděla bytost, která právě svou energií napájela město. To ona jí ukázala kam může utéct, kde bude v bezpečí.

Ústav ji sledoval pomocí bzučilek, což byli takové malé robotické včelky. Ale jakmile se bzučilky ocitly venku z města, v kouzelném vákuu, přestali fungovat. Až na jednu. Ta Lindu dlouho sledovala a nakonec se stala její jedinou společnicí na cestě pustinou. Tedy až do chvíle, kdy narazila na divokého chlapce jménem Oren. Znal ptačí zpěv, a ona měla následoval ptáky až do Železného lesa.

Jen díky němu v pustinách za městem mohla přežít. Nikdy neviděla oblohu, děsila jí její hloubka, nikdy neviděla skutečné slunce (a mimochodem, to umělé ve městě se jí zdálo hezčí), nikdy neviděla květiny, nebo nezažila déšť. A Oren uměl lovit zvěř a dokázal jí ochránit před těmi, kteří se již změnili - v krvelačné nestvůry, zrůdy, nepodobné lidem.

Linda stojí před rozhodnutí, zůstane s Orenem v divočině, nebo bude dál hledat Železný les, kde by mohla najít druhý domov? Co kdyby tam našla svého staršího bratra, který před lety opustil město a nikdy se už nevrátil?

Hodnocení:

Linda byla moc sympatická hrdinka. Neváhala trochu rebelovat, snažila se překonat svůj strach, ať už z oblohy, z toho, že bude muset asi jíst mrtvá zvířata, aby přežila. Líbil se mi její způsob uvažování, i když byl místy dost naivní. Ale ona taková prostě byla. Myslím, že kdyby někdo vyrostl s výchovou a na místě jako ona, nebyl by jiný. Jídlo na příděly, voda na příděly, umělá obloha i slunce. Nikde strom, zvíře nebo květina. Byla vychovaná, aby bezmezně důvěřovala Ústavu, věřila své rodině a vždy si myslela, že mluví pravdu. Měla velké srdce, díky kterému se dostala nejednou do problémů. A jelikož během knihy zažila opravdu hodně velká zklamání - která jí málem připravila o život, vyšla z nich silnější než dřív. A já se jen mohu těšit na pokračování.

A Oren? Ten byl podle mě úžasný. Klasický prototyp muže, který rád mlčí ( a Linda neustále brebentila k jeho šílenství) a dělá to co musí, aby ochránil své nejdražší. Vyrostl v džungli sám, umí se ohánět nožem a nikomu kromě Lindy nevěří. Ale není dokonalý…, občas bývá popletený a neví proč.

A bzučilka Zinka? Řeknu vám, ke konci jsem si jí vážně oblíbila. Bez ní by to nebylo ono.

Kniha mě neskutečně uchvátila. Opravdu. Někomu se může zdát, že se první polovina trochu táhne - jak je Linda v Ústavu a provádějí na ní různé pokusy, jak pomalu objevuje svět za kouzelnou zdí. Dokáže ji vylekat třeba kapka deště. Autorka ale používá tak výborný styl psaní (Ich formu), že se člověk do příběhu ponoří a pořád jen nedočkavě otáčí stránky.

Příběh v druhé polovině nabere nečekaný spád a čeká na nás spousta odhalení, které vezmou dech. Ke konci jsem spotřebovala celý balíček kapesníků - tak to bylo dojemné. Takhle mě už dlouho kniha nedojala, snad Dallas 63 od Kinga. Rozhodně by takhle kniha neměla chybět na vašem seznamu k přečtení. Byla by to velká škoda. Plný počet si právem zaslouží a já už nebudu mít předsudky, co se týká věku hrdinů.

A mimochodem, jméno Linda se mi líbí více, než Lark v originále. Překlad odvedl dobrou práci - jen mi nejde přes pusu jméno jejího staršího bratra Badyána.